Václav Svoboda Plumlovský: Fialová srnka pije asfalt z hrnka

Kdopak by se poezie bál? Kozičkář se smál a pořád veršo- veršoval. 

Je tragickým – i když rozšířeným – omylem považovat poezii za něco vznešeného, nedostupného, těžko stravitelného a vůbec za duchovní stravu jen pro pár nedomrlých obyvatel věží ze slonové kosti. Je tomu naopak: poetično září z bezpočtu věcí kolem nás. Chce to jen dívat se čistýma očima, plnýma radosti. Čímž jsme u té větve poezie, která budí u mnoha čtenářů napůl posměch a napůl závist (jak ten autor dokáže být upřímný a bezprostřední!). 

Na jednoho puncovaného básníka se urodí tucty říkankářů a veršotepců, pro něž Vladimír Borecký vymyslel termín „mašíbl“ (magor-šílenec-blázen). Za jejich knížete je u nás považován Václav Svoboda Plumlovský (1872–1956): napůl Pepek Vyskoč, napůl vysněný hrdina surrealistů. Člověk, který žil sám za sebe bez ohledu na konvence a předsudky. Kolik z nás mu může jen závidět?

Na všechno měl rým, nepáral se s tím

Václav Svoboda se narodil na Plumlově – což je kouzelné místo s unikátním torzem zámku kousek od Prostějova – jako poslední ze šesti dětí chudého rolníka. Vychodil obecnou školu – prý však „z milosti“ – chvíli se neúspěšně učil ševcem a pak ho starší bratr-řezník naučil svoje řemeslo. Celý život se poté básník živil zabíjením prasat a zejména koz; na ty byl specialista, kšeftoval také s jejich kůžemi. (Připadá vám to pro básníka nevhodné? A čím že se vyučil Antonín Dvořák?)

Práce za účelem zajištění obživy však byla jediným ústupkem, který Svoboda společnosti udělal. Jinak se téměř nepřevlékal, chodil dlouhá léta ve stejném kabátě, kalhotách a klobouku; pral si prý šaty, jen když ho potkal déšť. Vždy a za všech okolností mluvil ve verších: obvykle nepodařených a tím pádem směšných. Však verše typu „Spadl kámen do voda, napsal Václav Svoboda“ si smích zasloužily – svému autorovi vynesly přezdívku „plkan“. I když třeba „Fialová srnka pila asfalt z hrnka“ už je verš hutnější; má až ekologický étos. 

Básník byl hodný, nezáludný, přívětivý k dětem i dospělým, vlastně měl rád všechny lidi. Časem se dopracoval postavení oblíbeného obecního blázna, jemuž se sice místní smáli – ale běda, kdyby ho urážel někdo cizí! (Nezapomeňme, že jsme v době, kdy byla instituce obecních bláznů běžná věc; tenhle byl aspoň zábavný i užitečný.)

Tradovalo se, že Svoboda vymyslel geniálně jednoduchý způsob stravování: prý si každé ráno koupil bochník chleba, nabodl ho na hák, pověsil na řetěz kolem krku a celý den z něj uždiboval. Večer byl hák holý a Svoboda sytý. Je ta historka pravdivá? Prý spíš ne – odpovídá ale životnímu stylu básníka.

Miloval jako Goethe

Plkan sice chodil v botách rozedraných či bos, ale s hlavou v oblacích. Hovořil výhradně tou nejspisovnější češtinou – přesněji řečeno jazykem, který za ni považoval. Básněmi žil. Zapisoval si je ale málokdy – proto také jeho „sebrané spisy“ tvoří dost tenký svazeček. Pár básniček a čehosi jako povídek, pokus o román o rozsahu pár stránek – to je tak asi všechno.

Přes svoji rozedranost a neupravenost se Svoboda stylizoval do patriarchální maloměstské noblesy a obtěžoval okolí sáhodlouhými promluvami. Škoda, že jeho moralistní mudrování nikdo nezaznamenával: možná by se v něm našly nebroušené diamanty… 

Není divu, že se Svoboda nikdy neoženil. V bezděké parodii na J. W. Goetha se ale ve věku 58 let zamiloval do dvacetileté dcery místního hospodského Lidušky Konšelové. O své tragikomické lásce napsal kratičké drama „Román ze života XX. století“, které vydal vlastním nákladem (jak jinak). Nebylo moc o čem psát – Liduška se zachovala stejně jako Ulrike von Levetzow ke Goethovi, snad jen ty kopačky dala Svobodovi méně vznešeně. 

Peníze, jež plumlovský básník dostal za zděděná pole, utratil za vydání svých literárních prací a za nápad ještě vyšinutější: kandidaturu do vídeňského parlamentu. Prostomyslný poeta se v rámci volební kampaně nechal vozit kočárem po vsích Drahanské vrchoviny, všude všem platil pivo a rozdával jitrnice (možná by koblihy zabraly lépe?). Dnes by snad uspěl – tehdy ale ještě lidé brali politiku vážně a politiků si chtěli vážit. 

Výčep lihovin i myšlenek

Vrcholem niterného kvasu Svobody byla teorie „lamezonu“ (z francouzského La Maison, Dům). Měl to být „dům s kuklí a věží, přes sklo tam bude vidět jaro, léto, podzim, zimu, nadšen bude každý cizinec“. Asi mělo jít o ideální prostor, spojující hospodu s chrámem a sloužící coby útočiště veškerenstva. „Kéž by to napadlo mě!“ prohlásil prý Bohumil Hrabal, když se o lamezonu dozvěděl. Líbil by se jistě i Haškovi.

Coby základ – a vlastně jediný bod – volebního programu Svobody se ovšem budování lamezonů neosvědčilo. Básník rozházel všechny zděděné peníze za nadbíhání Lidušce a volební kampaň, načež zůstal chudý a bez domova. Nakonec byl moc rád, když ho – opuštěného i vlastní rodinou – Plumlovští nechali bydlet v obecním útulku. 

Jeho fyzické zdraví se ale zhoršovalo, a tak musel být básník v roce 1955 převezen do ústavu sociální péče v Prostějově. Na duchu ovšem neklesal, pořád žil ve verších a pro verše. Z toho důvodu ho odeslali do blázince v Kroměříži, kde v listopadu roku 1956 zemřel: prý na selhání srdce. Nebo mu srdce zlomil zánik starého světa, do kterého jako plkan patřil? 

Nejsou žádné záznamy o tom, kde byl Václav Svoboda Plumlovský pohřben. Občané Plumlova – potomci těch, které básník po desetiletí bavil – na něj ale nezapomněli a v roce 2002 mu nechali vztyčit bystu. Jsem přesvědčen, že Svoboda by to vzal jako samozřejmost a ještě by si na sokl napsal oslavný epitaf…

Znovu nalezený démant

Kolik jen básníků a umělců vůbec skončilo v neoznačeném hrobě kdesi u blázince nebo chudobince (třeba i Mozart)! Jen pár let po své smrti se ale plumlovský plkan stal pro „fajnšmekry“ kultovním autorem. Jako ke svému inspirátorovi se k němu hlásí například umělecká skupina Šmidrové, Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu, Řimsologové a dokonce i (málem) Největší Čech Jára Cimrman!

„Svoboda Plumlovský mě ovlivnil jako snad žádný druhý básník, hlavně svými absolutními rýmy,“ říká třeba Ivan Mládek. „Byl to čistý cvok: ty krásné hovadiny plodil neúmyslně – mě napadlo plodit je úmyslně.“

Srna

Když jsem šel jednó z Brna,

přeběhla po silnici srna,

která rychle poskočila

a k lesu hned zabočila.

Myslivec za ní běží,

ona už v houštině leží,

srna vstane, letí dále,

myslivec za ní neustále.

Velký šramot se strhl,

on po ní střelou vrhl,

po této ráně srna podlehla

a domů se rychle odvezla.

 

Chudobín

Chudobín leží v údolí,

ptáci kolem šveholí,

srna se v poli pase,

po dvoře běhá prase.

Naproti mlýn mele,

panna šaty pere,

slunko všechno prozáří,

cizinci zřít ve tváři,

dům tento, jež mu věští:

zde že jeho štěstí.

Nejznámější Svobodova báseň byla díky jeho pozdějším vyznavačům přeložena do 47 živých i mrtvých jazyků včetně egyptských hieroglyfů.


Foto: archiv města Plumlov