U tej boží muky…

Bez těch drobných stavbiček si českou krajinu ani neumíme představit. Uhodnete ale, kolik božích muk u nás je?

Zpívá se o nich v jedné z nejoblíbenějších písní (Za starú Breclavú…), Karel Čapek po nich nazval soubor novel, staly se neodmyslitelnou součástí bezpočtu krajinomaleb. Boží muka za dlouhá staletí své existence vrostla do krajiny natolik, že nám při túrách někde v zahraničí podvědomě chybí.

Nejstarší boží muka u nás byla pravděpodobně dřevěná a vznikala někdy ve 13.–14. století. Z těch se samozřejmě nedochovalo nic. Už na přelomu 14. a 15. století ale začala vyrůstat i boží muka kamenná. Vinou husitského řádění se jich ovšem zachovalo jen několik. Drtivá většina božích muk pak vznikala v období od začátku baroka do konce první republiky.

Kolik jich u nás je? To nikdo přesně neví – mimo jiné proto, že řadu božích muk po válce v rámci boje s katolickou církví tanky či traktory shodily do příkopu někde u cesty a zahrnuly zeminou, takže zmizely z povrchu zemského (byť boží muka z kamene se „pohřbená“ aspoň dobře zachovala).

Odborníci proto zkoušejí boží muka spočítat podle předválečných vojenských map, na kterých byla jako důležité orientační body pečlivě zobrazována. Vychází jim přitom impozantní číslo – zhruba pět tisíc božích muk! Nejsou ale po vlastech česko-moravsko-slezských rozložena rovnoměrně: nejvíc jich je na jihu Čech a Moravy, zatímco třeba na severu Čech jsou spíš raritou (pozor, nepleťme si je se smírčími kříži). Typická boží muka jsou třeba ta v Jiníně u Strakonic – jsou ze tří kusů kamene, mají výšku 2,5 metru a vročení 1482.

Tady bičovali Krista

Boží muka jsou pro nás všední věc, ačkoliv mnoho z nás nejspíš ani netuší, co mají symbolizovat. Ta úplně nejstarší se stavívala na místech pohanských obětišť, na křižovatkách cest či před branami měst. Šlo vlastně o symbolickou nápodobu kamenného sloupu, u kterého byl na rozkaz Piláta Pontského bičován Kristus. Spasitel si v té chvíli ještě mohl vybrat svoji cestu – mohl odvolat. Pocestný se měl u božích muk také zamýšlet nad tím, zda se životem ubírá po cestách pravých; na vrcholu velmi starých božích muk bývala z kamene vytesaná lucerna, která k tomu člověku symbolicky svítila.

Napadlo vás někdy usednout do stínu božích muk a zamyslet se nad svým životem? Je to vlastně tradiční domácí forma meditace: zvlášť když je doplněna modlitbou, která prý má na těchto posvátných místech obzvláštní moc.

Postupem času ovšem boží muka ztrácela svůj původní význam a začala se stavět třeba jako pokání na místě nějakého zločinu, poděkování za odvrácení epidemie moru, za narození vytouženého potomka, záchranu před drancováním cizími vojsky, jako hraniční sloupy nebo dokonce i pro přivolání či odehnání dešťových mraků!

Také použité materiály se měnily – kámen doplňovaly železné krucifixy a ještě později přišla zděná boží muka, která časem „povyrostla“ do rozměrů malých vesnických kapliček.

Místní lidé věděli, proč byla boží muka postavena právě na určitých místech – u vesnice Syrov na Pelhřimovsku například připomínají smrt myslivce (infarkt), na dálničním odpočívadle U Devíti křížů zas místo, kde bylo povražděno devět svatebčanů. Hle – paměť krajiny!

V Boha nevěřím, ale boží muka opravuji

Po válce se samozřejmě boží muka – stejně jako vše jiné spojené s vírou – stala nežádoucím doplňkem krajiny. Nikdo o ně nepečoval, málokoho zajímala. Jsou místa, kde si je zasloužilí funkcionáři rozebírali do základů svých chat či na stavbu schodů!

Dnes se věci mají jinak. Nedá se říci, že by zásadně přibylo věřících lidí, pro které mají boží muka náboženský význam. Vyrostla zde však nová generace lidí s citem pro krásu a pro kořeny svého národa. Ti se obvykle zadarmo a na vlastní náklady starají o boží muka, která nejednou musejí téměř detektivně – podle pokynů starších lidí – hledat a vykopávat z jejich dočasných hrobů.

S výsledky jejich práce se můžete setkat při túrách „božomukovými“ oblastmi naší země anebo na řadě webových stránek (například vizit-bozimuka.webnode.cz). „Opravil jsem muka proto, že kolem nich stovky let chodili moji předkové, křižovali se před nimi formani, modlily se děvečky a vůbec byla součástí života,“ říká Josef Křišťan (38, ateista), kterému u Pelhřimova patří pozemek, na němž stávala formanská hospoda; zbyla z ní právě jen ta boží muka. „Jenom jsem měl trochu potíže s památkáři, protože boží muka jsou zděná a táhnou spodní vodu. I mokré zdivo prý ale patří k jejich autentičnosti.“

V tomhle oboru jsme velmocí

Važme si božích muk – je to krajinotvorný „bonus“, jaký jen tak někde nemají. Kromě jihu Čech a Moravy jsou takto hustě boží muka k vidění už jen v zemích arcivévodství rakouského, v Bavorsku a kupodivu na Litvě. Ani v Polsku jich moc není!

Až tedy příště na výletě narazíte na boží muka, připomeňte si jejich dávnou historii i fakt, že dnes už slouží většinou jen jako milníky našich cest (proto se také o mnohé před válkou staral Klub českých turistů). A jestli i vás zaujme prostý půvab těchto stavbiček, pokuste se přispět na jejich opravu či sami přiložte ruku k dílu. Na božích mukách je pořád práce jak na kostele…


Foto: Pavel Radosta