Tuláci s příběhem aneb Chvála putování

Ona – moderátorka a mezzosopranistka. On – šéfredaktor prestižního magazínu. Oni – manželé, rodiče a občasní poutníci. Martina Kociánová a Tomáš Tureček. Oba poznali kus světa, oba se zamilovali do jedné z jeho zemí – do České republiky. A aby svou lásku co nejlépe pochopili – od východu k západu, od severu k jihu, od nejnižšího po nejvyšší místo, od minulosti k přítomnosti – vydávají se ji poznat tím nejtradičnějším způsobem. Na vlastní oči i nohy. 

Tuláci s příběhem aneb Chvála putování

Se sympatickým párem jsem se potkal na jejich útulné chatě u Chocerad. A protože se potkáváme v životě už téměř dvacet let, zůstali jsme i v tomto rozhovoru u tykání. 

Než se začneme toulat po českých, moravských a slezských krajích, dřív než po stopách Karla Hynka Máchy jste vyrazili ve šlépějích Emila Holuba. Jaká byla jižní Afrika?

Oba: Nádherná, samozřejmě. Svět v jedné zemi – jeden den tam plavete v moři, druhý si můžete zalyžovat v Dračích horách, oceán, poušť, hory, úžasná příroda…

Nechystáte se tam s Martinou ještě podívat?

Oba: Rádi bychom se jeli podívat třeba do Namaqualandu, na hranici s Namibií. Tam se každoročně v období dešťů pokryje poušť neuvěřitelnou záplavou květů. Taky bychom rádi ukázali jižní Afriku synovi. Ale bůhví jak to s cestováním v blízké budoucnosti bude. A Afrika se rychle mění. Je otázkou, zda k lepšímu.

Takže zpátky domů. Tady bude záležet jen na nás, jak se naše země bude měnit. 

Tomáš: Je pravda, že já se někdy až stydím, co všechno o naší zemi ještě neznám. Vždyť je to úžasné, kolik zajímavých věcí a míst je jen kolem nás. Proto je náš plán co nejvíc poznávat tady, doma. A není to jen proto, že nám momentálně nic jiného nezbývá, dozrává to v nás už dlouho. My jsme vždycky hodně chodili, prošli jsme třeba Beskydy, ke kterým měla Martinka blízko. Nebyly to žádné dlouhé pochody, spíš výlety. Ale loni jsme si řekli, že by bylo fajn vydat se kousek dál a s nějakou ideou. K nějakému zajímavému cíli. A já, jak miluju mapy – někdy si radši před spaním prohlížím mapy, než abych si vzal knížku – tak jsem třeba našel Locus perennis. Víš, co to je?

Nevím.

Tomáš: V překladu věčný bod nebo věčné místo. Leží u obce Lišov nedaleko Českých Budějovic a je to jediný bod z bývalé rakousko-uherské trigonometrické sítě, ležící na našem území. Měl přesně změřenou výšku, tehdy od hladiny Jaderského moře 565,1483 m, a od něj se odvozovalo veškeré další nivelační měření. Nebo jiný bod. Střed země. Myslím tím naší země. Na mapě leží tohle místo u Číhoště, což je samo o sobě místo s obrovským příběhem. Tak jsme naplánovali expedici – Cestu do středu země.

Martina: A hlavně přijela maminka hlídat synka. Na tři dny. My jsme zjistili, že od našeho prahu až ke geografickému středu země je rovných sto kilometrů. Takže tři dny, každý den třiatřicet kilometrů. V březnu, v syrovém, nevlídném počasí. A k tomu jsme se občas ztratili. Já se totiž docela ráda ztrácím.

Martina Kociánová a Tomáš Tureček v lese
S touhle přípravou? (Na stole před námi leží turistická mapa, s důkladně vyznačenou trasou, opatřenou podrobnými poznámkami.)

Oba: To je právě jeden z důsledků kůrovcové kalamity. Obrovské plochy lesa jsou vytěžené a s nimi zmizely i nositelé turistických značek. Jdete po modré, po modré, po modré… a najednou paseka a nic. Nezbývá než přivolat na pomoc telefon a data. Ale my nejdeme po žádných vyhlášených turistických magistrálách s kioskem s vychlazenou plzní na každém kroku. Občas je třeba problém sehnat i vodu k pití. To nás docela zaskočilo. Ve vsi není obchod a hospoda otevírá, pokud se sejdou hasiči, až večer. Z toho ale zase člověk vyjde z lesa a narazí na skvělou restauraci – to je příklad Cikháje ve Žďárských vrších.

To už jste ale notný kus za Číhoští. 

Tomáš: „Jdeme“ až do Ostravy (rodné město Martiny). Bohužel, oba jsme natolik zaměstnaní, že nemůžeme jít v kuse, proto jsme si cestu rozdělili a vždycky navážeme tam, kde jsme předtím skončili. Letos takhle navazujeme na naši pouť v Bystřici nad Pernštejnem a míříme na Bouzov.

Když chce u nás někdo vystoupit z pracovního nebo životního stereotypu, vydá se hned na pouť do Santiaga de Compostela. Vy asi nepotřebujete k rozjímání vznešenou katedrálu?

Oba: Máme těch cest „rozejitých“ několik a jedna je dokonce tahle svatojakubská. Ale cíl není důležitý. Důležitá je cesta. Mimochodem – taková Svatá Hora u Příbrami s tou fantastickou schodištní chodbou, to je evropské unikum. Naše zážitky a cíle jsou ale většinou prostší. Skrytý pramen Sázavy, zapomenutý partyzánský pomníček, kam se dřív jezdilo na vojenskou přísahu a dnes zarůstá křovím, v hřbitovní zeleni ukrytý hrob Jana Zrzavého v Krucemburku, borovice Luďka Munzara u kamenného kostelíka ve Vítochově… A pak setkávání s lidmi. To je úplně zvláštní kapitola.

Podle čeho své cesty plánujete?

Tomáš: Já, jak jsem fanda do geografie, tak mám rád taková ta „nej“. Nejzápadnější místo republiky, nejvýchodnější – kousek od Hrčavy. Nebo nejvyšší místo, na které se u nás může člověk postavit – není to kupodivu Sněžka, ale plošina vysílače na Pradědu… 

Martina: Nejde ale jen o to dobytí severního pólu republiky, středu země nebo dalších cílů, které Tom vytyčil. Jde nám o to, aby ta cesta měla svůj příběh. Svůj osud. Svoji historii. Takhle jsme putovali třeba po stopách Mattoniho. Muselo by být úžasné vydat se třeba cestou Jana Husa, který kázal na Krakovci a pak rovnou vyrazil do Kostnice – 617 kilometrů. Celkem pěkná procházka, když vás na jejím konci ovšem neupálí. Ono nejde jen o to jít a jít, ale když už jdete po stopách toho mistra Jana, máte čas přemýšlet. Třeba o tom, co to je milovat pravdu, věděti pravdu, brániti pravdu… možná to zní banálně, ale dochází nám v běžném životě, co to vlastně znamená? Nebo cesta Jana Ámose Komenského. Tomu lékař v Heidelbergu, kde pobýval, doporučil pro zdraví tělesné více chodit, a tak se Komenský rozhodl vydat do Čech pěšky. Taky nějakých šest set kilometrů. A my si říkáme, o čem asi přemýšlel? Poslední učenec, který obsáhl všechno tehdejší vědění. Na co tu dlouhou cestu myslel? To má pak putování jiný přesah, než jestli mě bolí kyčle, mám hlad a žízeň a kde je nejbližší hospoda. 

Martina s Tomášem nezapřou své žurnalistické kořeny, a tak o svých cestách a prožitcích, myšlenkách a zkušenostech chystají blog – Tuláci s příběhem. A my se těšíme, že se s jejich příběhy budeme v budoucnu potkávat také na stránkách Mojí země.

Tomáš Tureček

Rodák z Rakovníka, vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Třináct let pracoval v zahraničním oddělení MF Dnes, jako pozorovatel OSN se zúčastnil dvou misí při volbách v poválečné Bosně, rok strávil ve Spojených státech, jeho osobní cestovatelskou srdeční záležitostí je jižní Afrika, o které také napsal prvního českého průvodce. Od roku 2002 je vedoucím české mutace National Geographic, čímž se zařadil k rekordmanům mezi českými šéfredaktory ve vedení jedné redakce. O své práci říká: „Za těch téměř dvacet let, co vychází česká verze, se časopis samozřejmě změnil. Tak jako se změnil svět. Ještě když jsme připravovali domácí edici, dušoval se tehdejší americký šéfredaktor, že digitální fotografie ‚nesmí přes práh National Geographic‘. Pokrok v technologiích se nezastaví, ale něco přece jen zůstává. Preciznost, důkladné poznání tématu, důvěryhodnost – což je v současném mediálním světě, kde často vítězí povrchnost, rychlá a levná práce, docela vzácnost.“

Martina Kociánová

Vystudovala historii a muzeologii na Slezské univerzitě v Opavě. Ještě za studií ji vtáhl svět televizní. Moderovala zprávy ve všech našich největších televizních stanicích – Nově, Primě i České televizi. Své pořady také měla v rádiích Frekvence 1 a v Českém rozhlase. Souběžně s moderováním se věnovala a věnuje také hudbě, vystupovala v několika muzikálech, například v jedné z hlavních rolí Krysaře Daniela Landy, dnes je jejím žánrem zejména klasická hudba. V současnosti provozuje nezávislé internetové rádio s pořadem Kupředu do minulosti, ve kterém dostávají prostor názory, které v médiích nejsou běžně slyšet. O této práci říká: „Dřív jsme měli dvě premiéry do týdne, teď, za koronavirové doby, máme nový rozhovor každý den. Takže mě Kupředu do minulosti úplně pohltilo. Mám pocit, že vedle hudby je to nejpravdivější věc, kterou jsem v životě dělala. Ano, hudba a Kupředu do minulosti – k tomu jsem dospěla. Přes to všechno, co už jsem v životě absolvovala, co jsem se učila a naučila, přes všechny úspěchy i neúspěchy nebo právě díky jim, cítím, že tady jsem správně.“


Foto: Pavel Radosta

– více v tištěném vydání Mojí země (na stáncích od 4. 6. 2020, nebo předplatné přes společnost SEND) nebo elektronickém vydání (registrací přes Alza.cz)