Socha nejlépe funguje v prostoru

Jakub Flejšar byl dlouho takovým obojživelníkem. Svět vrcholového sportu střídal s tím uměleckým, snowboard měnil za svářečku, atmosféru rušných světových závodů za soukromí své dílny. Teď se už trenér olympijské vítězky Evy Samkové a také autor jejího pověstného knírku věnuje především sochařině. S hravostí a vynalézavostí a současně s citem a respektem k přírodě i prostoru vytváří díla, která vzbuzují emoce i existencionální otázky.

V době naší návštěvy Jakub pracoval na postavě z těchto, mimochodem pěkně těžkých kostek, která spolu se dvěma dalšími poputuje na Mallorcu. Mezi návrhem a samotným umístěním sochy je spousta tvůrčích i logistických kroků.
Vy jste dost dlouho provozoval netradiční dvojboj na vrcholové úrovni: sport a umění. Vystudoval jste sochařství a věnoval se vlastní tvorbě a současně jste nejprve sám závodil, posléze trénoval reprezentaci snowboardcrossařů včetně olympioničky Evy Samkové. Už jen časově ty aktivity skloubit muselo být náročné…

Bylo to chvílemi až schizofrenní. Jednak jsme byli od podzimu do jara pryč a pak přepnout se po návratu na odlišné vnímání a naladit se jinak mi vždycky chvíli trvá, třeba i tři týdny. Chtěl jsem skončit už po olympiádě v Soči, ale nebylo to dost dobře možné, působil jsem tak trochu i jako psycholog. Snowboard byla zábava a úžasná část života, s Evkou a celým týmem jsem stále ve spojení, dělám dětské kempy, ale už to v mém životě není tak důležité. Ve sportu je spousta věcí jasně daných, zatímco v umění to tak není. A mě baví zkoušet a hledat si vlastní cesty. Taky mám víc času na rodinu, na děti. Ale jsem přesvědčený, že sport je důležitý a užitečný, kaloghahatia prostě dává smysl. Když máte jen umění, přicházíte o vnitřní disciplínu, a když máte jen sport, přicházíte o cit. Umělců, kteří nemají disciplínu a neumějí zabrat, jsem na škole potkal dost, ve sportovním světě mně naopak něco chybělo. Najít tu rovnováhu ale každopádně není úplně snadné.

Jaká byla vaše cesta k sochařství?

Vyrůstal jsem odmala v uměleckém prostředí. Děda mě učil kreslit, moc jsem ho obdivoval, měl nádherně rozmáchlou picassovskou ruku. Máma je oděvní návrhářka, ovlivnil mě i její druhý muž Pavel Roučka. Ale malba a grafika, na kterou byli všichni kolem mě zaměřeni, mě nelákala. Od dětství mě zajímaly různé materiály a jejich skládání. Měli jsme chalupu v Jizerských horách, kde jsem si hrál s různými kousky dřívek, skládal jsem je a slepoval, pak jsem z nich rodičům vyráběl dárky. Později jsem si přál svářečku, kutil jsem nejdřív věci praktické, pak jsem se posouval spíš k hraní a tvoření. Cítil jsem, že pokud něco v umění budu dělat, tak jedině práci s materiálem. A když jsem viděl v Paříži ohromnou Beránkovu plastiku z ohořelého dřeva, věděl jsem, že chci studovat sochařství v jeho ateliéru.

Vy pracujete také hodně se dřevem. Jaké další materiály ještě používáte?

Převažuje dřevo a kov, používám také sklo, ale v zásadě všechny materiály, které jdou skládat, vrstvit a nejsou umělé. Ty umělé jsou mi nepříjemné, nejde o žádné eko přesvědčení. Oslovují mě materiály, které vycházejí z přírody a přírodu, kam počítám i člověka, zobrazují. Mám rád průhlednost, úhly, které pracují s lomem světla, se stíny. Takže kámen a hlína není nic pro mne.

Socha s názvem Rozpad vznikla k padesátému výročí Jizerské padesátky. Znázorňuje běžkaře v cíli a objevila se i v rámci akce Umění ve městě loni na Lipně.
Dřevo ale není trvalý materiál, podléhá času, nevadí vám to?

Vůbec, přijde mi to přirozené. Že se věc proměňuje, až se rozpadne a zmizí, mě vůbec neděsí. Patří to k životu, stejně tak je to přece s námi. Nevíte přesně, kdy a jak se to stane. Mám obrovskou figuru v Horní Malé Úpě, sedí na chalupě, kouká do údolí… Je tam už nějakých deset dvanáct let a zatím drží v docela extrémních horských podmínkách, tak uvidíme, co se bude dít.

Jak při tvorbě postupujete? Kreslíte si návrhy, nebo vznikají ta díla nějak spontánně?

Jak kdy. Někdy si udělám náčrt rukou, upravím ho v počítači, kde se mi lépe zobrazí úhly a proporce. Někdy jde opravdu o dílo náhody, kolikrát mám ideu, ale vyjde z toho něco jiného. Materiál si sám často řekne, vede vás, někdy vás nutí volit třeba jednodušší technologické postupy a vy zjistíte, že to přináší i větší jednoduchost při vyjadřování, že je méně ukecané, srozumitelnější. Pořád objevuju nové cesty, pořád se někam posouvám, vyvíjím, vynalézám nové postupy, pracuju s novými materiály, teď například zkouším pletivo.

Máte nějaké pomocníky?

Část té řemeslné práce dnes už nechávám na svářečích, spolupracuji s firmou v Chomutově, něco si vymyslím a oni to dokážou dobře zrealizovat tak, aby vše drželo pohromadě. Teď zrovna dělám na Mallorcu tři figury z takových kovových kostek, každá figura váží tunu a půl, musí se to dobře provařit. Řešíme přesun s kamarádem, co má jeřáb, abychom objekt poskládali. S těmi objemnějšími díly, kterých není málo, jsou spojeny i dost logisticky náročné úkony ohledně umístění. Třeba socha vytvořená k výročí Jizerské padesátky s názvem Rozklad, která znázorňuje běžkaře v cíli, má čtrnáct metrů. Učí mě to také trpělivosti, občas je pro mě utrpení, než se poskládají všechny díly, protože nevím, zda to bude fungovat tak, jak si představuju, a na tom místě, kam je objekt určený.

V Malé Úpě více než deset let shlíží do údolí tato postava. O čem asi přemýšlí?
Kontext prostoru je u vašich realizací klíčový. Hodně pracujete s krajinou, přírodou, zahradami. Asi není jednoduché se vždycky s tím prostorem vypořádat.

Někdy je to lehčí a někdy těžší. Někdy musím nápad, jak říkám, vyčekat, musí dozrát. Snažím se respektovat různé dispozice prostoru, někdy to sepne hned, někdy to trvá třeba půl roku. Když už vím, že je to ono, dokážu i přesvědčit klienta. Stane se mi ale také, že si myslím, že něco v tom prostoru bude fungovat, přivezu to na místo a ono to tak není. Pak je lepší nespěchat a vymyslet něco jiného. Socha nejlíp funguje v rámci nějakého prostoru.

Máte jako sochař dost práce?

Mám práce hodně a fakt hezkou. Kdysi jsme s kamarádem rozjeli v Českých Budějovicích projekt Umění ve městě, který nakonec převzal Ferdinand Leffler. Má dar propojit sochy s krajinou, dát jim smysl a taky je díky svým návrhům prodat. Podobně jako vynikající architekt Petr Kolář, se kterým spolupracuji. I díky nim se o mé tvorbě víc ví, píšou mi lidi, že viděli mé figury v pořadu Ferdinandovy zahrady a že se jim líbí. Spoustu věcí jsem si mohl vyzkoušet také v zahradách Botanicus nedaleko Lysé nad Labem, kde jsou nakloněni mým nápadům. Díky sochařině potkávám spoustu nových a nesmírně zajímavých lidí, a to mě na tom také moc baví.


Foto: Pavel Radosta a archiv Jakuba Flejšara

– více v tištěném vydání Mojí země (na stáncích od 6. 8. 2020, nebo předplatné přes společnost SEND) nebo elektronickém vydání (registrací přes Alza.cz)