Rozhovor: Nebát se víc dávat, vždycky je co

Netlač řeku, teče sama. Životní krédo Petry Burianové, laskavé, pracovité, nesmírně zručné a inspirativní dámy z Podhorácka, které vítězství v soutěži Peče celá země přineslo nečekanou popularitu. V duchu své povahy se s ní snaží naložit se vší zodpovědností a využít ji k věcem, které považuje za důležité. Například k uchování tradic a vědění našich předků. Není to úplně snadné, ta její řeka teď teče dost divoce. Petra je na roztrhání, pracuje hned na několika zajímavých projektech, k tomu samozřejmě zůstává maminkou pěti dětí. Pere se s tím ale statečně a je vlastně dobrou zprávou, že se u nás „celebritou“ může stát právě taková ženská, jako je ona. Není to s námi zase tak špatné.

Najít u vás volný termín na setkání bylo dost obtížné, jste pořád na cestách. Během pár dní jste zvládla Domažlice, Slovácko, Rožnov pod Radhoštěm, Vizovice…

Dokončuji pořad s Českou televizí, který poběží od prvního září. Takový cestopis, navštěvuji
různé oblasti a v nich místní pamětníky, kteří mají co říct, co předat, něco umí. Ono je teď sice módní mluvit o jídlech ze skanzenu a receptech našich babiček, ale je to spíš umělé, trend, nikdo nepustí ke slovu samotné žijící lidi, nedá jim prostor. To byl můj cíl v tomto pořadu. Netušila jsem ale, jak těžké to bude.

V čem?

Ti lidé jsou nesmírně skromní a nechtěli před kameru. Neplatí na ně peníze ani sláva, je jim to úplně fuk. Jediné, co na ně platilo, bylo: Dědictví otců zachovej nám, pane. Když jim řeknete, že by mohli nadchnout mladou holku, která bude chtít umět to co oni, že je důležité zaznamenat postup práce pro další generace. Bylo to dost o psychologii, nakonec se ale podařilo mít v každém dílu jednoho takového „mého hrdinu“, což jsem moc ráda. I když to nejsilnější se odehrávalo často mimo kameru. Jako třeba s paní Františkou z Archlebova…

Copak se dělo?

Je jí 94 let, pekly jsme spolu u nás výslužkové koláče, což je zvykoslovné pečivo, které se hned tak nevidí. Ještě mi nazdobila perníky, a když jsem jí šla ukázat včely, tak mi říká: „Petro, víte, proč jsem se dožila tak vysokého věku? Protože jsem si nikdy nic nedělala z toho, co říkají jiný lidi. Já jsem zašla za roh, zapomněla a odpustila.“ To je přece síla. Jediné, co můžete udělat. Čestně žít a neškodit. A pokud vám někdo ublíží, protože takoví lidi taky jsou, jít za roh a odpustit. To by se žilo, kdybychom to všichni dokázali.

Jak jste ty své hrdiny a pamětníky hledala?

Některé jsem znala už dříve, folkloru a řemeslům se věnuji dlouho. A pak jsme se ptali místních, hledali, pátrali… pořád mě to zajímá, takže pokud by čtenáři znali někoho takového, kdo něco umí, budu ráda za tip. Jsem do lidí osmdesát plus čím dál víc zamilovaná. To jsou tak inspirativní setkání! Ta jejich moudrost a nadhled, třeba i to, jak jsou smíření se smrtí. Téma, které nás děsí, je pro nás tabu, berou jako samozřejmost, součást života, tak by to mělo být. A pak ta vitalita. Myslela jsem si, že jsem pracovitá a leccos umím, ale vedle takových, jako je třeba Mařenka Švirglová, se kterou jsme natáčeli v Podluží, jsem slabý odvar.

Povězte nám o ní něco?

Tahle Mařenka, má 86 let a je vichernica, to znamená, že ještě nikdy neodložila kroj. Takových stařenek je tam tuším devět – mají kroj na práci, jiný do kostela… A Mařenka si vezme kolo, dojede na něm k muzice, celý večer protancuje, a když přijede domů, ještě zadělá na koláče. Těsto hněte v neckách rukama, žádný mixér, zkoušela jsem to a je to pěkná dřina. Je moravskou malérečkou, která maluje ornamenty na stuhy ke krojům, takovým titěrným kornoutkem. Pan režisér se jí tak opatrně ptal: Vy jste asi celý život prožila tady v Podluží, že? Víte, co odpověděla? Tož, byla jsem enem třikrát v Americe, a vytáhla fotky – v kroji před sochou Svobody a před Bílým domem. Byla prezentovat náš folklor v USA.

Navštívili jste v osmi dílech různé národopisné oblasti. Pozorovala jste, že lidé v nich
mají odlišnou náturu?

To pro mě bylo nové poznání. Myslela jsem si, že všude jsou lidé hodní a zlí, ale není to tak.
Opravdu ten region určuje i lidskou povahu. Neříkám, že některá povaha je lepší, nesoudím,
to mi nepřísluší, nemám sudidla. Byl to ale rozhodně takový sociologický průzkum a přiznám se, že jsem si psala deník, lákalo by mě zpracovat časem nějaký cestopis na tohle téma. V pořadu jsem se ale region snažila spojit s tématem, které mi evokoval. Například Haná rovná se bohatství, tam se nesou, pěkně vynikne téma svatby. V jižních Čechách
dělají krásné figurální pečivo a vyřezávají nádherné hračky – tak máme děti. Na Valašsku je spousta ovoce, sušárny i palírny, dali jsme slunovrat a dary země.

Co vás ještě při natáčení překvapilo?

Jak blízké je mi Valašsko. Jsou tam podobné povahy jako u nás na Horácku. Byl to také chudý kraj, kde by lidé bez vzájemné pomoci nepřežili. Drží pospolu, pomáhají si, jako u nás na vesnici. Příjemně mě překvapilo Chodsko, vůbec jsem ten kraj neznala. Jak jsou hrdí na náš národ, jak udržují řemesla…úplně mi tam zapadá Božena Němcová, i když ona sama tam nebyla moc šťastná.

Ještě něco objevného?

Spíš mě nepřestává fascinovat, s jakou láskou mnozí svá řemesla dělají, přestože pro ně nejsou výdělečná. Slaměné figurky paní Juřicové z šustí, to jsou tři měsíce příprav a hodiny práce a ta figurka stojí sto korun, jinak by byla neprodejná. Totéž třeba vizovické pečivo, tři hodiny se zpracovává těsto, pak se vystřihuje, modeluje, lepí, další tři hodiny se peče. Už osmá generace tuto tradici uchovává. V budoucnu bych chtěla takové lidi podporovat. Udělat u nás ateliér řemesel, kde se budou řemesla vyučovat a předávat, to je jeden z mých dalších plánů. Problém je, že některá vzácná řemesla nemají nástupce.

Která například?

Výroba krojové obuvi. Byli dva výrobci, jeden to během koronakrize vzdal, protože se netancovalo a on se neuživil, tak šel k pásu. Zbývá poslední řemeslník, co umí ušít boty ke kroji, rád by učedníky, ale není zájem. Ty boty se šijí třeba půl roku, složitě se vyšívají. Podobný problém je už i s klobouky ke kroji. A pak je druhá věc, kolik ty věci stojí.

Povězte…

Boty deset tisíc, klobouk tři až pět. A celý kroj? Buď si pořídíte auto, nebo kroj. Takový sváteční ženský kroj na Hané stojí i čtvrt milionu korun a dělá se třeba rok a půl, vyrábí ho několik lidí. Je to ale krásná ukázka ruční práce, národní hrdosti a pýchy. Naštěstí se najdou lidé, kteří mají peníze, a co je důležité, i mladá generace, kterou to oslovuje. Třeba skupinka mladých děvčat vyhlašuje každoročně celorepublikovou akci Den v kroji.

Myslíte tedy, že je folklor u nás stále živý?

Ano, i když to má těžké. Máme ho zprofanovaný, za komunismu dostal na frak a já bych chtěla, aby lidi pochopili, že to není divadlo, jen muzika, kroje, že to jsou i ta řemesla, tradice, vzpomínky, kdy generace schovávají zápisky předků. Já chápu folklor jako odkaz našich
předků. A ti nedělali nic jen tak, všechno mělo nějaký význam, symboliku, spoustu věcí měli
důmyslně vymyšleno a nám to může být pořád inspirací.

Vážně? I v dnešní globální, přetechnizované době?

Co potřebujeme k životu? To co oni: najíst se, vyspat, pracovat a pomilovat, řekli by naši předci, oni nebyli žádní puritáni. Chybí nám střídmost, ve všem, v jídle, v oblékání, v zábavě. Máme pořád pocit, že máme málo, pořád doplňujeme, ale zkusme si občas třeba uvařit z toho, co máme doma, kolem sebe, vymyslet něco kreativně, možná sami sebe překvapíme. Naši předkové dokázali všechno zužitkovat do poslední kůstky, posledního peříčka. Vyráběli, záplatovali, zašívali, to vše pořád jde. A je to i dobrá relaxace pro mozek. Třeba takové pletení či vyšívání, to je vědecky dokázáno. A ta radost, když se vám něco povede. A když
ne, i to je užitečné.

Jak to myslíte?

Já mám hrozně ráda chyby. Chyba je cesta k úspěchu, je důležitá. A je to očistná věc. Sama když udělám chybu třeba v pekařině, tak se tomu zasměju. My bohužel vychováváme jinak, za chyby dáváme pětky. To je špatně. Stejně tak nejsme vychováni dávat nezištně, darovat, neumíme to a měli bychom se to učit. Člověku se to ohromně vrací, sama to mám vyzkoušené. Jen to v té hlavě přepnout a nebát se. Vždycky máte co dát, někdy jen úsměv a dobré slovo ve správnou chvíli.

Nebo něco dobrého, sladkého, že? To je vaše parketa a vůbec jsme se k ní nedostali. Co takhle sladkou tečku na závěr. Co sladkého patří do výkladní skříně naší země, na co můžeme být pyšní?

Jsme koláčová země. Nikde jinde na světě se nepečou koláče a neplní třeba mákem, je to fenomén. A pak rakvička, český zázrak ze dvou surovin. Někoho napadlo smíchat žloutky s cukrem, unikátní je tvar i ten název. Jinde ji nenajdete. Teď jsou módní makronky, mandlová mouka, bílek a spousty barviva. Mně to neoslňuje, vždyť my máme krásný český zákusek v podstatě ze stejných surovin – laskonku. To, že se všechno prolíná v dnešním světě, je v pořádku, ale musíme si umět udržet tu naši národní kulturu. Nejsem ortodoxní folklorista, ale budu propagovat klasický český větrník, koláč a bábovku. Vždyť v tom jsou i naše vzpomínky.

foto: archiv ČT (Dvořák, Křepelka)

– více v tištěném vydání Mojí země (na stáncích od 5.8.2021, nebo předplatné přes společnost SEND) nebo elektronickém vydání (registrací přes Alza.cz)