Rozhovor: Libor Bouček má rád Česko

Heslo „Máme rádi Česko“ zvolává Libor Bouček v oblíbeném televizním pořadu už devět let. V jeho případě ale nejde jenom o moderátorskou frázi. Otec ho naučil, že dříve než se vydá za hranice, musí poznat svoji vlast. Přesně to hodlá předat i synovi. O své nové rodičovské roli i cestovatelských plánech si s námi na sklonku prázdnin povídal pod Žižkovskou věží. My mu za to věnovali náš velký vlastivědný speciál s otázkami, které, věříme, využije při plánování další série pořadu. I po letech totiž jeho scénář píše sám.

Jak jste si užil letošní léto?
Léto jsem měl krásné. Plné objevování nového rozměru života, rozměru se synem. Strávili jsme spolu hodně času, za což jsem moc rád. Takže mé léto bylo, řekl bych, nikoliv o poznávání končin, ale spíš o poznávání končetin.

Jaký jste nebo spíš budete rodič cestovatel?
Syn zatím jenom leží na zádech a je mu celkem jedno kde. Odjeli jsme k moři, kde jsme sledovali, jak si zvyká na vítr a na přímé slunce, a nebyl žádný problém. Zatím se jeví jako nadšený cestovatel. Moc se těším, až začne chodit a budu mu moct předat, co mi dal můj táta. Učil mě, že nejdřív je důležité poznat naši zemi a až pak, postupně, co je za hranicemi, objevovat svět. Podstatné je ale začínat tady. Tak se těším, že Albertovi ukážu třeba Karlštejn. Což je úplně banální destinace, ale když najednou vedle sebe máte někoho, kdo nezná vůbec nic, je to znovu romantické. Život je v cyklech a já teď budu moc rád předávat, co mně dal táta. Něco si přidám, něco zapomenu… Plánů mám spoustu: že spolu objevíme Novohradské hory, že půjdeme na běžkách na Mumlavské vodopády… Teď jsem dokonce koupil knihu, kde jsou asi čtyři stovky výletů po Česku.

Máte nějaký kout, který je vaše srdeční záležitost?
Když člověk začne hledat takový ten romantický nádech, dospěje k pohraničním oblastem, které jsou v Česku fascinující. A můžu to vzít z jihu, kde jsou právě Novohradské hory s nádhernou nepolíbenou krajinou. Hluboké lesy pod Hojnou
vodou, drsný ráz krajiny, kde se tak trochu zastavil čas. To je podle mě pořád ještě nedoceněný kraj, pro romantické duše ideální. Když půjdu dál po směru hodinových ručiček, tak naprosto skvostné jsou Krušné hory. To, co je třeba od Nejdku na západ směrem na Přebuz – planiny, hluboké lesy, přítomnost úplně jiné kultury, rozpadlé vybydlené německé vesnice. Tam člověk pochopí, že nic v životě není černobílé. České Švýcarsko, které je nevyčerpatelné. Myslím, že stojí za to někdy sejít ze stezky, která
vede skalami, což je samozřejmě povinnost vidět, a dostat se do neprobádaných lesů kolem Doubice směrem na sever. Broumovsko, to je také místo, které kromě Adršpachu
má i obrovský kulturní potenciál. Procházka v Orlických horách směrem na Šerlich a zpátky ze Šerlichu lesem do Říček. A potom Jeseníky, které díky manželce objevuji víc a víc. Těch koutů je tolik. Kdybych měl doporučit nějakou nadstavbu na cíle, které jsme si užili poslední dva roky, pak jsou to právě pohraniční oblasti.

Zdá se, že jste celkem turista…
Výlety a povídání s lidmi jsou pro mě největší relax. Jednou bych chtěl udělat osobní cestopis, ale to až si budu myslet, že jsem osobnost. Myslím, že v Česku je pořád co objevovat. Naše země je nádherná, a když ji člověk pozná, pochopí, proč se sem vrací, proč je jeho domovem. Možná když je vám dvacet, třicet, můžete mít krizi identity a ptát se: co mě tady jako drží. Jsme bezpečná země v srdci Evropy, obklopená horami. Občas
lamentujeme, ale to, co máme, je prostě dechberoucí.

To se ostatně snažíte ukazovat i v pořadu Máme rádi Česko. Tam musíte nasát hodně nových informací…
No nasát, já scénář pořadu celý vytvářím, takže se spíše snažím zúročit svoje znalosti. Celou kreativu máme na hrbu společně s kolegou Lukášem Frantou.

Vážně na tvorbu otázek nemáte lidi? Jak taková příprava probíhá?
Vždycky si řekneme, kudy a jakým způsobem se ubírat tematicky, a pak je to o rešerši. U tohoto pořadu je ošemetné, že ve chvíli, kdy máme nějaké regionální téma a řekneme
něco, co je na Googlu nebo Wikipedii, tak se ozvou místní, že to není pravda. Musíme proto důkladně ověřovat. Je ale pravda, že teď, když
jedeme desátou sezonu a máme před sebou dalších šestnáct epizod, už nám trochu dochází dech a moc nevíme, kam ještě sáhnout.

Jak nápad na pořad v roce 2013 vlastně vznikl?
To bylo takhle. Byl jsem na Nově a můj kamarád Petr Vladyka coby programový ředitel Primy mě tam chtěl. A nalákal mě na dvě věci – na Ligu mistrů a pak tím, že mi dal svobodu najít si nějaký vlastní formát. V té době se v zahraničí objevil právě koncept pořadů I love my country, který mě inspiroval. Nikdo jsme ale nečekali, že se takto uchytí, vždyť příští rok budeme atakovat stý díl.

Čemu takovou oblibu pořadu přisuzujete?
Mám několik vysvětlení. Jde o jeden z mála pořadů, který je stoprocentně rodinný. Dětem ho pustí babička a rodiče se na něj vydrží dívat. Našel balanc v tom,
že baví jak dospělé, tak děti. Nemá žádnou ambici vzdělávání, ale člověk se i něco dozví, zároveň v něm máme Vojtu s Kubou (kapitáni týmů Vojta Kotek a Jakub Prachař, pozn. red.), kteří mají v sobě dravost a chtějí se bavit. A k tomu, je o naší zemi, což si myslím, že byť to někdo nepřizná otevřeně, v zásadě jsme na ni všichni pyšní. Myslím, že to neumíme tak hrdě říct, protože od roku 1621 po nás šlapali, ale fakt máme rádi Česko a opravdu je tahle země skvělá.

Foto: Pavel Radosta

Z vás je jasně cítit, že jste vlastenec. Často upozorňujete na věci, na které bychom jako
Češi měli být hrdí…
Moc bych chtěl být vlastenec v té strohé, výstižné definici smyslu slova. Protože jsem se rozhodl, že tady budu mít dítě, Albert je Čech, mám tuhle zemi vážně rád. Pro mě je vlastenectví, že je člověk pyšný na svou vlast, že ji chce reprezentovat a záleží mu na tom, aby byla lepší. Z toho neplyne nějaké vymezení vůči cizincům, naopak, jde o to jim ukázat to nejlepší, pochlubit se, protože máme čím. Ano, v tomto ohledu jsem vlastenec.
Ale bez nějakého ultrapravicového nádechu, který se bohužel s vlastenectvím často pojí, a bývá hrozně nebezpečný.

O národní hrdosti je i sport, kterému se profesně také dlouhodobě věnujete. Jste vy sám aktivní sportovec?
Nebudeme si nic nalhávat, aktivní sportovec opravdu nejsem. Občas se snažím někam popoběhnout, ale když nad tím tak přemýšlím, musím se sebou něco dělat. Moc bych chtěl v něčem vynikat, ale nikdy jsem v ničem nevynikal, a proto mi zbyla teorie. Na druhou stranu díky tomu, že opravdu nemám na nic talent, můžu být moderátor.
A zprostředkovávat tak s respektem a obdivem příběhy lidí, kteří něco umí. A nemusí to být jen o sportu. Teď mám nový pořad Inkognito o nejrůznějších povoláních a v prvním díle jsme měli pošťačku. Paní, která se stala třikrát nejlepší poštovní doručovatelkou
Jihomoravského kraje. Byl jsem až dojatý, že mám možnost setkat se s někým, kdo je nejlepší ve svém oboru. Tu paní prostě nefalšovaně obdivuji.

S láskou k češství je spojená i láska k jazyku jako takovému. Dáváte si záležet, abyste mluvil „hezky česky“?
Snažím se. Je to dáno i tím, že jsem prošel Českým rozhlasem, konkrétně Dismanovým
rozhlasovým dětským souborem. Od desíti let jsem tam byl vedený k tomu, abych dodržoval základní principy, jako je důraz na předložku, aby věta byla nějakým způsobem složena. V tomto prostředí jsem se setkal s lidmi, kteří se jazykem živili. Ve třinácti letech jsem dokonce měl příležitost dělat inscenaci s panem Vinklářem, který byl mým vzorem,
a jeho čeština byla úchvatná. Tak se na to snažím nějak navázat. Jestliže pracujete v médiích, měl byste automaticky akcentovat bohatost jazyka, využívat ji a umět ho používat správně. K češtině je potřeba se chovat s úctou a láskou. Možná je to staromilské, možná si syn za pár let řekne, ať s tím neotravuju, ale já to tak mám.

Když se ještě vrátíme k cestování. Jaké máte cestovatelské sny?
Teď už vlastně žádné moc nemám. Je takové období před Albertem a po Albertovi a teď
se těším na objevování s ním. Já obecně rád objevuji, mám velkou mapu a vždycky se dívám a hledám nová místa. Takhle jsem vytipoval úplně bizarní místa na celém světě
a jsem rád, že jsme ještě stihli je bezdětně procestovat s manželkou. Hledal jsem třeba místo, které je odsud nejdál, a tak jsme se ocitli na Tuvalu. Když jsme přistáli v americké Samoi, tak místní rybáři nevěděli, kde je Praha, Česko, ani Evropa. Baví mě navštěvovat ještě nepoznané koutky a sledovat tu přirozenou radost, kterou místní mají. Radost, že je nový den a že vstali a je jim jedno, jestli mají nové auto nebo kolik mají lajků na Instagramu. Vůbec je to netrápí, protože to nepotřebují. A my to také nepotřebujeme, a je dobré si to uvědomit. ■

– více v tištěném vydání Mojí země (na stáncích od 7. 10. 2021, nebo předplatné přes společnost SEND) nebo elektronickém vydání (registrací přes Alza.cz)