Práce všeho druhu

Ondřej Sekora je v povědomí veřejnosti především jako autor knih pro děti. Víte ale, že nadčasové příběhy Ferdy Mravence vzešly z jeho novinářské práce, která zahrnovala i kresbu karikatur a komiksů? Nebo to, že nedávno byly poprvé publikovány Deníky Ondřeje Sekory zachycující jeho nelehké roky strávené v pracovním táboře? Jaký byl životní příběh tohoto pracovitého umělce, sportovce, novináře a milovníka zvířat?

Ondřej Sekora se narodil v Brně, po gymnáziu ve Vyškově začal dle rad svého strýce právníka (tatínek mu zemřel, když mu bylo sedm let) studovat práva na univerzitě. Vydržel tam ale pouze dva roky, víc ho lákalo kreslení, příroda a sport. V roce 1921 dostal práci v Lidových novinách, tehdy sídlily v Brně a přispívaly do nich významné osobnosti, např. Eduard Bass, Rudolf Těsnohlídek, bratři Čapkové, notovými záznamy i Leoš Janáček. V rubrice Tělesná výchova se začaly objevovat Sekorovy reportáže doprovázené kresbičkami, nakreslil emblémy snad všech tehdejších sportovních disciplín a vytvořil humorný seriál O užitečnosti sportu, jehož hrdiny byla zvířata. Věnoval se i komiksu a politické karikatuře (mezi prvními „ztvárnil“ i Adolfa Hitlera), velký prostor dostal později v rámci Dětské stránky. Jako novinář se zúčastnil Zimních olympijských her v Chamonix a také Tour de France, některé jeho reportáže doplněné obrázky otiskly i francouzské noviny. Ve Francii ho naprosto uchvátilo ragby – po návratu domů stal se neúnavným propagátorem tohoto sportu, přeložil pravidla a byl i tvůrcem názvosloví, také trenérem a rozhodčím.

Podobně jako další známý ilustrátor a pozdější kolega Josef Lada neměl ani Ondřej Sekora akademické vzdělání. V dospělosti si to značně vyčítal, o své práci často pochyboval a kresby mnohokrát přepracovával, ve třiceti letech začal dokonce navštěvovat kurzy na UMPRUM. Ke svému osobitému stylu, který nakonec přesáhl hranice jeho doby i naší země, se tak dostal především přes redakční praxi a díky své náruživé pracovitosti. O svých malířských začátcích se sám vyjádřil takto:

„Od útlého dětství jsem si vždycky k Vánocům přával barvy a dostával paletu s knoflíkovými barvami a velký blok. Neměl jsem v mládí žádné vodítko: obkresloval jsem prostě všechny obrázky, které se mi líbily. Když jsem pak přišel do gymnázia, měl mne profesor kreslení nerad, přimlouval se často u rodičů za mé domácí vězení. Když jsme totiž malovali třebas jablko podle skutečné předlohy, nedalo mi a já jsem je nakousl (musel jsem vědět, jak chutná). Kreslil jsem hlavně při latině a při náboženství. Ještě s jedním kamarádem jsme se tehdy obdivovali koním a kreslili jsme je vždy při vyučování. Když jsme šli ze školy, šli jsme se na koně podívat, zda jsme je nakreslili dobře, a své výtvory jsme si podle živého vzoru opravovali. Potom jsem samozřejmě kreslil karikatury profesorů, až mi na to jednou přišel profesor řečtiny a veřejně mi vynadal. Avšak to jen aby se neřeklo, protože se mu hrozně líbily, i když byla mezi nimi i jeho karikatura.“ (Úryvky z rozhovoru 1948)

Děti a zvířata – celoživotní vášeň

Od dětství Ondřeje Sekoru zajímala zvířata, jakmile mohl, přinášel si domů všechny možné tvory. A tak není divu, že jeho hlavní hrdinové jsou ze zvířecí říše. Slavný Ferda Mravenec přišel na svět v roce 1933 na stránkách Lidových novin, knižně vyšel poprvé až v roce 1936. O tři roky později spatřil světlo světa i Ferdův méně šikovný kamarád Brouk Pytlík.  

Jak vzpomíná na svého tátu, jeho způsob práce i vztah k dětem jeho jediný syn? „Jen z hlubokého dětství si vzpomínám na dva ateliéry – jeden nad vrcholky stromů parku Stromovka a dřívější ateliér v Karlíně. Převážně však otec pracoval buď v redakci Lidových novin, nebo ještě spíš, třebaže jsme měli většinou poměrně malé byty, doma u velkého psacího stolu. Při práci jsem mu nevadil ani já, ani volně létající kanár či andulka. Živí spolubydlící se měnili podle toho, co otec ilustroval. Zvláštní kapitolou bylo pochopitelně sbírání brouků a motýlů. Mám ho před očima, jak se v pumpkách, s čepicí na hlavě a se síťkou na motýly honí po loukách. Ač byl můj otec v mnohém determinován dvacátými a třicátými léty, v jednom se od své generace lišil. Nedokázal klábosit, naprosto si nedovedl představit vysedávání v kavárnách, pro něj to byla ztráta času. Nešťastně se cítil, když se doma na dlouho usadila nějaká návštěva. Všechno bylo ale jinak, když s návštěvou přišly děti. Jak to jen šlo, uchýlil se s nimi do vedlejšího pokoje a tam jim dovedl hodiny vykládat, ukazovat sbírku brouků a motýlů, hrát si s nimi. To už ztráta času nebyla.“ (Ondřej J. Sekora: Vzpomínání aneb Tak málo let štěstí) 

Smutná životní etapa

V roce 1941 musel Sekora podle Norimberských zákonů kvůli židovskému původu své ženy opustit redakci, byla mu znemožněna publikační činnost a v letech 1944–1945 byl kvůli smíšenému manželství vězněn v pracovních táborech v Klein Steinu a v Osterode, jeho žena v Terezíně. Válku oba přežili, ale návrat ke „starému“ životu už možný nebyl. Lidové noviny Sekorovi práci nenabídly, věnoval se tedy hlavně tvorbě pro děti. Stál u zrodu časopisu Dikobraz, televizního vysílání pro děti i Státního nakladatelství dětské knihy (později Albatros). V roce 1952 odešel na volnou nohu, později psal a kreslil pro časopisy Mateřídouška, Ohníček a Pionýr. Jeho tvorba byla zčásti ovlivněna poválečným levicovým postojem, který pramenil z pobytu v pracovních táborech. Objevily se i budovatelské motivy, Sekora vstoupil do komunistické strany. V roce 1967 v Praze zemřel.

Pracovní i soukromý život Sekory včetně neznámých detailů přibližuje dlouhodobá expozice, kterou postupně doplňuje Moravské zemské muzeum v Brně. V dokumentech a fotografiích z pozůstalosti se odráží celý Sekorův život od narození přes novinářskou kariéru po sklonek života se statusem zasloužilého umělce.

Deníky Ondřeje Sekory

Během nasazení v pracovních táborech si Ondřej Sekora vedl psaný i kreslený deník. Svědectví o každodenním zápasu o lidskou důstojnost je zaznamenáno věcně, ale i s nadhledem a humorem, emotivní jsou především satirické ilustrace a rodinná korespondence. Sekora se snažil pobyt v táboře svým spoluvězňům ulehčit – svým statečným a povzbudivým přístupem, ale i organizováním zábavy. Pro rozptýlení hrál kupříkladu s kamarádem Oldřichem Novým divadlo s maňásky z brambor. Válečné deníky v červnu vydalo nakladatelství Plus.


Materiály poskytlo: Moravské zemské muzeum, Oddělení dějin literatury, fond Ondřeje Sekory