O Radostech života i radosti ze života s Čechomorem

Potřebovali bychom na rozhovor tentokrát někoho obzvlášť energického, veselého, kdo by v této složité době dokázal čtenáře povzbudit a potěšit, honilo se mi hlavou při přípravě tohoto čísla. A ejhle, narazím na zprávu, že Čechomor po dvou letech vydává album s názvem Radosti života. To je ono! Vždyť Franta Černý a Karel Holas – to je gejzír energie a dobré nálady, to je humor, „naša“ muzika, tradice, přátelství, a hlavně nefalšovaná a upřímná radost bytí. A radost je poslouchat, ať mluví nebo zpívají.

Těší mě, že slovo „radost“ se v tomto rozhovoru bude opakovat, protože teď ho jinak v médiích moc neslyšíme. Pojďme si tedy povídat o radostech. A začněme Radostmi života, tak se totiž jmenuje vaše čerstvé album. Rodilo se za docela zajímavých okolností, prozraďte víc.

KH: Když jsme na jaře nemohli koncertovat, sešli jsme se ve studiu a původně chtěli nahrát album ze skladeb, které jsme si už dávno schraňovali v „šuplících“. Jenže jak jsme tam trávili tolik času, vzniklo nečekaně i hodně nových písniček. Došlo na to, že budeme nahrávat, co koho napadne, prostě jak to bude přicházet. Večer někoho napadla nějaká písnička, tak jsme ji druhý den natočili. 

FČ: Také jsme si řekli, že uděláme písničky jednoduše, nebudeme vymýšlet žádné předehry nebo dohry, snažili jsme se být co nejpřímočařejší. Oproti minulé desce Nadechnutí, kde jsme hráli s dechovkou a bylo to takové načančané a objemné, jsme se vrátili k původnímu stylu, s harmonikou, díky návratu jednoho ze zakládajících členů Radka Pobořila po zdravotní pauze. Zvuk harmoniky a houslí k Čechomoru prostě patří, samozřejmě basa s bicími dělají tu „podlahu“. A v té sestavě je fakt radost hrát.

Radost z přípravy a nahrávání byla jedním motivem k názvu alba. Tím druhým je stejnojmenná sbírka básníka Františka Gellnera, z níž se na albu objevila jedna zhudebněná báseň. Poprvé saháte ke klasické poezii… 

KH: Ono se to tak hezky propojilo. Já mám Gellnera rád už od doby, kdy jsem ho hrával s Vladimírem Mišíkem, ovšem až teď přišla chuť zhudebnit jeho báseň Napsala mi psaní. Ale přes poezii je u nás hlavně Franta. 

FČ: Poezie mě chytla už před léty, byl jsem dost ovlivněn hlavně Françoisem Villonem, třeba na svém prvním sólovém albu Sto cukrů. V osmdesátých letech mě pak ohromila poezie lidová, ta neskutečná melodičnost a prostota textů lidových autorů. Na to konto vlastně vznikl Čechomor, tehdy jako pouliční kapela, která vystupovala například v Praze na Střeleckém ostrově s bratry Formany a Evičkou Holubovou. Myslím, že nabídnout poezii, jakoukoliv kvalitní, lidovou, současnou nebo minulou, stojí za to. Kultivuje vztahy lidí, a když je to osloví, je naděje, že se k sobě začnou líp chovat, to mi přijde jako dobré. Ale nehledejte v tom něco víc, nějaké naše ambice, že chceme něco měnit nebo zlepšovat. Děláme jen to, co nás baví. A jestli tím můžeme těšit posluchače a pokusit se zachovat písničky, které by se normálně ztratily, tak to bude fajn.

Tentokrát vás inspirovala i ta hodně dávná poezie. I když název písničky Pijácké mravy zase tak poeticky nezní…

FČ: V době, kdy jsme nemohli koncertovat, jsem měl konečně čas uklidit v garáži a tam jsem našel zastrčenou knihu Středověké písně cechu žákovského. Najednou jsem zjistil, že středověká poetika je velmi blízká poetice lidových písní. A k té patřilo i to, že se sedělo v hospodě, v krčmě, a nadávalo se na preláty a na krále, malinko se pilo a myslím, že tam u toho byly i nějaké markytánky…

Pilířem alba i celé vaší tvorby ale zůstávají lidovky. V čem je jejich síla, kouzlo, nadčasovost?

FČ: Jsou osvědčené minulostí, jsou zápisem okleštěným od všeho zbytečného, zůstává v nich jen krystalická čistota nápěvu. Jednoduchý text, melodická linka, kterou můžete nějak uchopit, můžete s ní pracovat, zharmonizovat, zrytmizovat, v tom je ta krása. Ale současně i nebezpečí, že to můžete zkazit, že tomu ublížíte. K takové písničce je dobré se chovat jako k ženě, s úctou, respektem… A klíčové je také vědět, odkud ta píseň pochází, co to bylo za kraj, jakou má historii a jací lidé tam žili. Když to víte, tak vám to vrátí nejen ta písnička, ale třeba i ti posluchači. Když to nevíte, může z toho vzniknout paskvil. Naší snahou je ublížit těm písním co nejmíň. 

KH: Vypozoroval jsem v těch zpěvnících, že v jednom kraji se určitá píseň zpívala takhle, ale pak putovala přes Česko, Polsko, Slovensko, a začala se zpívat jinak. Někdy zůstal stejný text a měnila se melodie a někdy naopak, melodie zůstala, ale jsou jiná slova. Ty písně se předávaly ústně, někdo je zaznamenával, a spousta z nich, které jsou ryze moravské, krajové, jsou písně staré dvě stě, tři sta let. 

A díky vám pořád žijí, byť třeba v jiné podobě. Je to vlastně i takový historický dokument, kronika, ze které leccos o naší zemi vyčteme.

FČ: A zjišťujeme, že Česko je pupek světa. Prokřížily se tady různé vlivy, které se tu střetávají – ze severu, z jihu, ze západu, z východu, a vy máte možnost zkoumat každý ten hrot, kde se to prolíná, to nás baví. Střed Evropy má svoje kouzlo, alespoň tedy pro mě, třeba čtyři roční období, neustálé změny, rozmanitost, ne jako v Austrálii, ne že bychom tam nechtěli jet, ale tak na týden. 

KH: Když se rozhlédnete, ať v Česku nebo na Moravě, tak vidíte věže kostelů, které jsou pokaždé jiné! Někde jsou kulaté, někde ostré, někde to je šestihran, někde čtyřhran, všechno ovlivněné dobou, ve které vznikaly, a lidmi, kteří tady zůstali. I v těch našich písničkách se objevují náznaky jiných etnik, Turci, Mongolové, slyšíte v nich kus Balkánu nebo Irsko… to všechno tam je, takže vlastně nemusíme ani jezdit někam daleko.

Stejně je zajímavé, že ani jeden z vás nepochází z folklorního prostředí.

KH: Je to tak, narodili jsme se oba ve Svitavách, já jsem vyrostl v Moravské Třebové a folklor jsme tam opravdu neměli. Zpívali se písničky od Bacha po Vlacha, není tam nic krajového… Polička, Vysočina, tam je to už lepší, ale náš kraj je vykořeněný, došlo v něm k migraci, bylo to pomezí Böhmen und Mähren. A i když je tam spousta krásných věcí, nádherná architektura, u které si člověk říká: „Kde se to tady vzalo?“, tak tam není nic „našeho“. 

FČ: Jsme krajově nezatížení, proto jsme museli hledat a jezdit na Horňácko, Valašsko, do goralské oblasti, a tam naslouchali a s pokorou se učili od místních hudebníků a mistrů. Jako třeba od fantastického horňáckého hudce Martina Hrbáče. A bylo to nejen hudební objevování, ale i úžasná škola života.

Považujete se za patrioty?

FČ: Rozhodně! Kdysi dávno jsme zpívali i obrozenecké písně, baví nás, že jsou vroucné a pravdivé, na tom se s Karlem shodneme. Chvíli jsme dokonce přemýšleli o obrozeneckém albu, ale nakonec jsme ho neudělali. Kdoví, třeba se nám to ještě podaří…

Rádi se necháme překvapit, s čím ještě Čechomor přijde. Prozradíte na závěr, jaké jsou vaše radosti života kromě hraní, o kterém jsme si povídali?

FČ: Víno, ženy, zpěv (směje se).

KH: To já chodím rád na procházky se psem do přírody. A samozřejmě mi dělá radost rodina.


 

Čechomor 

Česko-moravská hudební skupina, která originálním způsobem zpracovává české, moravské a slovenské lidové písně. Na scéně působí již přes třicet let. Za tu dobu se Čechomor mnohokrát proměnil jak personálně, tak stylem hudby. Jeho charakteristickým rysem ale vždy zůstala nápaditost aranžmá, osobitá interpretace a inspirace v lidové písni.

Skupina koncertovala úspěšně v Evropě, Severní Americe, Rusku, Číně, Mongolsku a Austrálii, natočila přes dvacet alb pro přední česká i světová vydavatelství a spolupracovala s řadou českých i světových umělců. Na svém kontě má řadu ocenění i osobitých projektů, mimo jiné turné Proměny, ceny Anděl, film Petra Zelenky Rod ďábla nebo obsáhlý projekt o českých, moravských a slezských hradech a zámcích. V roce 2018 vznikl dokument ke 30. výročí skupiny. 

Karel Holas

Pochází ze Svitav, vyrůstal v Moravské Třebové, žije v Praze. Vystudoval brněnskou konzervatoř. V Čechomoru zpívá a hraje na pětistrunné housle od roku 1994. Účastnil se i světových projektů, doprovázel české i zahraniční zpěváky. Kromě písniček skládá hudbu také k celovečerním filmům, k divadelním hrám, k animovaným i dokumentárním filmům nebo k reklamním spotům.

Franta Černý

Rodák ze Svitav, dnes žije v Praze. Vyučil se hodinářem, aktivně hraje od svých patnácti let, sám sebe označuje jako protestního samouka. Textař, skladatel, kytarista, zpěvák. V roce 1988 spoluzakládá Českomoravskou hudební společnost (později Čechomor). V roce 2017 k oslavě svých šedesátých narozenin vydává sólovou desku s názvem Šest křížků a podtitulem Franta 2017, na které si zahráli i jeho děti a vnuk.

 

  


Foto: Archiv skupiny Čechomor

– více v tištěném vydání Mojí země (na stáncích od 4. 2. 2020, nebo předplatné přes společnost SEND) nebo elektronickém vydání (registrací přes Alza.cz)