Trenér čtyřnohých atletů
Přestože jsme tuhle rubriku pojmenovali „Čím jsem rád“, není tak úplně běžné, že najdeme člověka tolik srostlého se svou prací, s místem, kde žije, člověka pozitivně naladěného, který si nestěžuje, nehledá překážky… koneckonců on přes ně učí své svěřence skákat. RADEK HOLČÁK – trenér dostihových koní, mimo jiné i letošního vítěze Velké pardubické steeplechase, dvanáctiletého hnědáka Hegnuse. Přijeli jsme za ním do Velkých Karlovic, táhlé obce v srdci valašských Beskyd, do které shodou okolností zveme i v závěru tohoto čísla.
❱ Většina z nás zná vaši práci jen z televize. Kůň vítězí v dostihu, trenér je šťastný, padá si do náruče s majitelem, nebo kůň propadne, nedejbože se zraní, letmý záběr na nešťastného trenéra… co těmhle krátkým chvilkám slávy nebo smůly předchází? Co vlastně vaše práce obnáší?
My tady máme momentálně pětadvacet koní a o ty se kompletně staráme. To není jen trénink, ale celková péče o koníky ve stáji, krmení, úklid, veterina, doprava na dostihy, takže musíme mít auta, garáže, dílny, máme hodně zemědělské techniky, s otcem a strejdou děláme seno – obhospodařujeme dvě stě hektarů. Ale mě ta práce hrozně baví. S koňmi i s lidmi. My nejsme žádná fabrika, máme šest lidí, ale to nejsou zaměstnanci, to je rodina.
❱ Jak vypadá váš všední den, pokud nejste někde u nás nebo v zahraničí na dostizích?
Uvědomte si, že náš všední den není jen pondělí až pátek, ale i víkendy, svátky, kůň neví, že je zrovna Štědrý den. Já se hlavně do práce vždycky těším, fakt. Normálně přijdu v šest, v parném létě i ve čtyři, projdu si stáje, podívám se, jak koně sežrali večerní žrádlo, v jaké jsou náladě, jak se cítí, pak si dáme s holkami kafe, já napíšu na tabuli, co se bude dělat…
❱ Moment, vy na koni poznáte, jak se cítí, jak se vyspal?
Ano. A podle toho dám do rozpisu, co ten který kůň bude v tréninku dělat. Ráno vidím, že Hegnus je po včerejším tréninku trochu unavený, tak mu dám míň. Já trénuji podle pocitu. Samozřejmě, máme k dispozici techniku, jezdec má na sobě tzv. chytré hodinky, i kůň má na sobě snímač, já si pak data stahuji do počítače. Ale třeba můj otec poznal i bez přístrojů, jakou má třeba kůň tepovou frekvenci. I já už toho spoustu vypozoruji podle chování koně, podle postoje, jak nese hlavu, ocas…
– více v tištěném vydání Mojí země (na stáncích od 4. 2. 2020, nebo předplatné přes společnost SEND) nebo elektronickém vydání (registrací přes Alza.cz)
Číslo 6/2020
