Životem jsme se

prosmáli

Trénovaná oštěpařská ruka svede podpis perfektně a bez zaváhání. 

Oštěp na venkovní stěně přízemního bytu v pražské Troji je znamením, že jsme tu správně. S respektem i lehkým ostychem vstupujeme do soukromí atletické legendy Dany Zátopkové. Její slovácké kořeny se nezapřou – keramika s folklorními motivy, vyprávění o Moravě, muzice, sem tam použití slováckého nářečí i tamější pověstná pohostinnost. Nohy už ji trošku zlobí, vždyť také nedávno oslavila šestadevadesáté narozeniny, ale mysl je stále bystrá. A ten optimismus a smysl pro humor, úžasné, klobouk dolů!

Vaše mládí je spojeno převážně s Moravou, jak na ně vzpomínáte?

Měla jsem velice krásné dětství i dospívání. Velkou část jsem strávila na Slovácku, mí rodiče pocházeli od Kyjova, z Vacenovic, kam jsme jezdili později k mnoha příbuzným, za tetičkami a sestřenkami. Dlouho jsme žili v Uherském Hradišti. Nejkrásnější vzpomínky mám na louky, které se táhly od kasáren k Jarošovu. Pásly se tam krávy, vyhřívali dudci a po dešti jsme tam chodili sbírat žampiony. Za kasárnami, kde pracoval můj tatínek, tekla Morava, tam jsem se naučila plavat. Měla jsem velmi ráda slovácké zvyky. Všechny jsem je měla šanci zažít doopravdy, a ne na jevišti nebo na Strážnických slavnostech. Svatby, krojované bály, tancovačky, hody… Měla jsem štěstí, že jsem tu krásu mohla vnímat, dokud byla ještě živá. Do lidových písniček a folklóru vůbec jsem se tehdy zamilovala a stále obohacují můj život.

Vy jste dokonce lidové písničky sbírala, viďte?

Ano, mám asi pět set sesbíraných písniček. Kvůli nové písničce jsem byla tehdy ochotna otravovat kdekoho. Napajedla, Staré Město – to byla zásobárna písniček! Sešit jsem vyšperkovávala slováckým malováním. Malovala jsem a vyšívala, myslím, že i pěkně, moc mě to bavilo. To jsem podědila po svojí mamince, byla malérečka – uměla krásně malovat a vyšívat.

Hrála jste i na nějaký hudební nástroj? Na jedné z fotografií ve vaší knize při odletu na olympijské hry do Londýna držíte v ruce kytaru.

Byl to můj sen, naučit se hrát na kytaru. Rodiče nás ale všechny tři děti dali na housle, to byl zase jejich sen. Naštěstí jsme měli doma jen jedny housle pro tři děti a ty navíc jednou maminka rozsedla. Tím moje hudební výuka skončila. Na Slovácku se ale zpívalo pořád, zpívala jsem i na základce a později na reálném gymnáziu v Hradišti, moje oblíbená muzika byla a je cimbálovka. Kdybych nebyla takový divoch a nehrála tehdy házenou, tak druhá moje touha byla dostat se do nějakého lidového souboru a moct tam tancovat čardáš. Později v Buchlovicích jsme měli takovou fajn partu, kde nás asi pět hrálo na kytaru. Stačilo pár akordů… Vidíte, bylo to v době nacistické perzekuce, kdy byl tatínek zavřený a my se museli přestěhovat do Buchlovic, a přesto je to hezká vzpomínka. Mládež se nehroutí, nevnímá tolik ty hrůzy, nedomýšlí rizika. V malé hospůdce na hradě Buchlov jsme dokonce prožili krásného Silvestra, přemluvili jsme pana hospodského, ať otevře jen pro nás, a zpívali až do rána.

– více v tištěném vydání Mojí země (na stáncích od 4. 10. 2018, nebo předplatné přes společnost SEND) nebo elektronickém vydání (registrací přes Alza.cz)