Velikonocni-vajicka_Pixmac000082124027.jpg

Pro věřící jsou Velikonoce oslavou zmrtvýchvstání Krista a nejvýznamnějším svátkem roku. Pro ty ostatní jsou už rozporuplnější: muži je obvykle milují, ženy zatracují. A aby toho nebylo málo, dokonce se vždy ani neslaví v jednotném, ba ani ve správném termínu. Zatímco Vánoce se „zařadily“ v podstatě bez větších potíží, Velikonoce svoji moderní podobu asi pořád hledají.

Svátky plné barev

aneb

Velikonoční zmatek

Takže co jsou vlastně Velikonoce? „Pro někoho to mohou být tři dny volna a vítaná možnost odjet na hory nebo na chatu. Pro jiného, říkejme mu milovník tradic, zase představují návštěvy mužských skupin i jednotlivců v rodinách s dívčím potomstvem doplněné občerstvením,“ připouští i biskup Vojtěch Cikrle. Pro něho je ale volba jasná. „Existuje ovšem i tradice starší, která není závislá na jarním období mírného pásu severní polokoule, ale je nosná jak v polárních a rovníkových oblastech, tak i tam, kde nyní mají podzim. Velikonoce nejsou oslavou ‚svátků jara‘, jak se začalo účelově říkat v době komunistické totality, i když mnohé symboly zůstávají společné. Pro křesťany je to oslava Kristova vzkříšení a velikonoční naděje,“ zdůrazňuje biskup.

„Žádné svátky v roce nemají takový řád jako Velikonoce! Řád věcí v kultu a v kultuře křesťanské i lidové, určený kalendářem od Popelce do Velikonoční neděle, a do Červeného pondělí. Problém asi nastává v přerušení tradice,“ míní etnografka Věra Frolcová z Akademie věd ČR. „Kde chybí rodinná tradice a třeba i školní výchova nebo hledání v knihách, stojí pak dnešní člověk před Velikonocemi s hromadou názvosloví a zvláštních úkonů rozpačitý, nevědoucí, ne-li ztracený. Ke křesťanským svátkům se připojily některé světské obyčeje, jako pomlázka nebo polévání vodou. Velikonoce jako světské ‚svátky jara‘ nejsou historicky doloženy – a přece křesťanské Velikonoce obsahují světské sváteční prvky. Je to způsobeno vývojem svátečního kalendáře a konzervativní povahou tradic lidové kultury: o Velikonocích, podobně jako o Vánocích nacházíme pozůstatky slavností, které mohly vítat nový rok a nový hospodářský rok,“ upřesňuje.

Slavnost ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ začíná v sobotu, nejdříve však PO ZÁPADU SLUNCE.

Problémy jsou také s tím, kdy Velikonoce správně slavit. Po prvním jarním úplňku, zní správná odpověď, ale existuje například jev nazývaný velikonoční paradoxie. Ta nastává tehdy, pokud administrativně vypočtená Velikonoční neděle nesouhlasí s hypotetickou astronomickou Velikonoční nedělí. Extrémním příkladem tohoto jevu byl rok 1666, kdy se Velikonoční neděle slavila suma sumárum o 35 dnů později. „Dnes už ale ty rozdíly nejsou tak dramatické,“ konstatuje astronom Jiří Dušek. Posun juliánského kalendáře vůči okamžikům, kdy nastává rovnodennost nebo slunovrat, částečně srovnala gregoriánská reforma. Nebýt jí, kalendář by se ještě více opožďoval oproti skutečným změnám ročních období, protože tropický rok je o jedenáct minut kratší, než předpokládal juliánský kalendář. Při výpočtu termínu Velikonoční neděle je tedy v současnosti nutné řídit se základním pravidlem: Velikonoční neděle nastává po prvním jarním úplňku, tedy po jarní rovnodennosti. Ta sice může nastat v rozmezí od 19. do 21. března, ale pro určení data Velikonoc striktně platí datum 21. března. V případě, že pak první jarní úplněk nastane v neděli, připadá Velikonoční neděle na neděli následující. Jasné, ne? Ale protože pravoslavná církev ne všude akceptovala gregoriánskou reformu, mnohde pravoslavní slaví Velikonoce v jiném termínu.

Od kočiček po mrskačky

Jakýmsi neoficiálním startem církevních Velikonoc je Květná neděle. Kočičky, které lidé nosí v českých luzích a hájích ten den k posvěcení, nahrazují palmové a olivové ratolesti, jimiž Krista vítali Jeruzalémští. Mezníkem velikonočních svátků je pak Zelený čtvrtek. Večerní mší tohoto dne začíná tzv. Velikonoční třídení – triduum, které končí v neděli večer. Je to slavnost tří velikonočních dnů, ve kterých si věřící připomínají utrpení, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. „Zelený čtvrtek a Velký pátek nejsou přípravou na Velikonoce, ale jejich součástí. Dnes je zdůrazněn celek, protože bez smrti není možné zmrtvýchvstání,“ vysvětluje Cikrle. Večer na Zelený čtvrtek se slaví mše na památku Večeře Páně. Z hlavního oltáře jsou odstraněna všechna plátna na znamení Ježíšovy opuštěnosti. Podle židovských a antických představ totiž začíná den západem slunce předcházejícího večera. Takže tato čtvrteční mše patří k triduu. Velký pátek je připomenutím Ježíšovy smrti na kříži – a je také dnem přísného postu. Bílá sobota, den Kristova spočinutí v hrobě, je dnem bez liturgie. Liturgie třetího dne, které se říká Slavnost zmrtvýchvstání Páně, začíná vigilií, tedy bděním. Slaví se v sobotu, nejdříve však po západu slunce nebo – jak se už tu a tam objevuje – v neděli dvě hodiny před svítáním.

Kriz.jpg

Velikonoce přicházejí v počátku nového zemědělského roku, tedy v období naděje na obnovu vegetace a živobytí. „To byla pro naše předky hodnota, kterou museli vydobýt, a činili tak jak prakticky, tak křesťanskou modlitbou i pohanskou magií. Jakmile se tyto úkony prováděly v pašijovém nebo velikonočním čase, nabývaly podle lidové víry nové, silnější účinnosti,“ podotýká Věra Frolcová. K příštímu živobytí podle ní směřovaly i další velikonoční obyčeje, které s pašijemi a s tajemstvím Zmrtvýchvstání nesouvisejí, jako jsou například malé křížky ze dřeva dotýkaného svěceným ohněm v polích. „Na jižní Moravě se kdysi objevovaly i na družstevních lánech,“ připomíná. Hospodáři se o Velikonocích modlili pod širým nebem za úrodu, darovali zemi drobečky požehnaných mazanců či vajec, někde objížděli pozemky koňmo za zpěvu aleluja a líbání kříže. Na některých místech se tak děje dodnes.

Paradoxním způsobem se v lidové kultuře Velikonoc spojilo mlčení Velkého pátku a celého tridua s rámusem velikonočních klapaček a řehtaček. „Dřevěné znamení času“ nahrazuje kostelní zvony, které podle legendy odletěly do Říma. Právě tento zvyk se v posledních letech takřka masivně vrací a klapání je slyšet v nejedné české a moravské vesnici.

S přípravou na nový zemědělský rok souvisejí i docela světské obyčeje, které se připojily k Velikonocům: polévání vodou a pomlázka z čerstvých proutků.
Ty měly přenést po vyčerpávající a únavné zimě zase čerstvou sílu i na člověka. „Tomu však kalendář určil až Červené pondělí, eventuálně už Velikonoční neděli (výjimky pomlázkového obyčeje v dřívějším termínu toto pravidlo potvrzují), ale po bohoslužbách, neboť velký půst před Velikonocemi to nedovoluje. Vždyť i manželům doporučoval zdrženlivost v posvátných dnech a tak dokonce vznikl ve středověku jeden z výkladů pomlázky. Podle něj se manželé navzájem šlehali proutky, aby se napomínali, že v posvátné dny jeden od druhého nemá vyžadovat náležitou manželskou povinnost,“ poukazuje na další z velikonočních zvláštností Frolcová. A hned přidá další kuriozitu: „Šlehání pruty je známo i o Vánocích: stačí se ohlédnout ke Slovákům, Maďarům, Rakušanům nebo Slovincům.“

Jak a s kým tedy trávit Velikonoce?
Vyberte si, ale určitě tak, jak je komu blízké, a s těmi, které máte rádi. „U prožívané bolesti i jásavé radosti člověk ani nemůže být sám. Je to doba vzájemné lidské blízkosti. V duchovní i společenské rovině,“ konstatuje biskup Cikrle.

 

Jiřina Veselá
Pixmac.cz
Archiv
Téma: 
Zajímavosti
Velikonoční zmatek