Václav III.

Zmoudření mu přineslo smrt?

Ještě v roce 1304 představovalo přemyslovské soustátí evropskou supervelmoc: co do rozlohy a bohatství předstihovalo i Svatou říši římskou. Všechna sláva, polní tráva. Do dvou let bylo po dynastii, která patřila k posledním „přirozeným“ v Evropě (tedy těm, jež vládly odnepaměti a nemusely své nároky nijak zdůvodňovat).

Smrt krále Václava III. byla z hlediska české říše opravdovou tragédií. Měli jsme tehdy našlápnuto – s trochou nadsázky řečeno – vytvořit jakési Rakousko-Uhersko (tedy Česko-Polsko-Uhersko plus řada dalších území) už na začátku 14. století. Dějiny mohly vypadat jinak. Jenže nevypadají – a k momentům naší historie, jež si bolestínsky hýčkáme, přibyl další.

Víno, lov a dívky

Král Václav II. zbohatl hlavně díky kutnohorskému stříbru a svojí nebojechtivé politice (předešel Habsburky s jejich sloganem „Ostatní ať bojují – ty, šťastné Rakousko, se zasnubuj“). Jako člověk byl velmi svérázný. Miloval minesengry a rád skládal milostné písně – ovšem německy, a musel je diktovat písařům, protože sám neuměl číst ani psát. Při bouřkách se schovával pod postel, bál se koček, občas propadal panickému strachu a prchal do samoty. Asi to způsobilo jeho těžké dětství, kdy ho poručníci léta drželi v úplné izolaci.

Jaký mohl být syn takového otce? Kupodivu se mnohé prameny shodují, že šlo o chlapce nadaného a schopného. Chybělo mu jen dobré, pevné vedení. Když bylo hochovi 12 let, koupil mu Václav II. titul uherského krále (tam mu dali jméno Ladislav V.). Mladičký panovník se pak rychle začal propadat do typického života zlaté mládeže. Vyhnal své vychovatele, žil jen pro zábavu.

Po smrti otce si nasadil na hlavu svatováclavskou korunu a úměrně svému dospívání zvýšil tempo radovánek.

Víno, lov, dívky – a hlavně špatní kamarádi, kterým Václav III. v opilosti rozdával královský majetek. Všichni to známe z literatury, o sedmém českém králi a posledním Přemyslovci na trůně se psalo hodně.

Konec pitek: jdu do války

Zhýralý mladík s rozumem zatemněným alkoholem – to bylo pro literáty podobně atraktivní téma jako alkoholismus Václava IV. (který k němu ovšem přišel následkem léčby po pokusu o jeho otrávení ve Vídni). Pravda ale – podle mnoha dokladů – byla o dost jiná. Václav III. se z tenat nezodpovědnosti a poživačnosti vymanil už v 16 letech, zřejmě záhy po smrti otce.

Tehdy se rozhodl svoji situaci rázně řešit. Realisticky uznal, že jeho pozice v Uhrách je neudržitelná – proto titul uherského krále (včetně korunovačních klenotů) předal bratranci Otovi. Na kumpánech ze svých slavných pitek začal vymáhat vrácení rozdaného majetku (zdaleka ho nebylo tolik, jak tvrdí autoři beletrie). A hlavně – Václav III. se rázně, skutečně po královsku, vydal ochránit svoji polskou korunu.

Vlastně by se dalo říci, že mladičký král zmoudřel až nečekaně brzo. Kdo z nás by to zvládl, kdyby měl v tak útlém věku tak neomezenou moc, tak obrovské bohatství a kolem sebe hejna pochlebovačů?

Jenže podle všeho právě ono zmoudření stálo panovníka život. Dokud trávil své dny opilý a v náručí lehkých dívek, všichni ho „milovali“. Výčitky kněží a preceptorů nikoho nezajímaly. Životní styl českého panovníka byl tehdy evropsky proslulý, za „změkčilost, nedostatek vůle a chtíč“ ho ve své Božské komedii káral i Dante Alighieri.

Teď najednou král dospěl – a začal kdekomu vadit.

Smrt kvůli „privatizaci“?

Logicky jeho smrt nejvíc prospěla Polákům. Vladislav Lokýtek měl najednou cestu na trůn otevřenou. Jenže Poláci se brání: Vladislav prý byl čestný muž a něco tak nerytířského by nikdy nespáchal (zákeřnou vraždu krále tehdy odsoudila celá urozená Evropa).

Uhrům už byl Václav III. vcelku lhostejný, s Habsburky právě uzavřel smír. Pomsta zavržené snoubenky Alžběty Uherské? Těžko – její rodina spíš byla ráda, že je princezna opět volná. Vražda kvůli znalosti místa ukrytí templářského pokladu? Ha ha.

Jediným logickým kandidátem na vraha je česká šlechta. Těšila se na léta „divoké privatizace“ královského majetku a teď přišlo vystřízlivění.

Mladý král – čerstvě ženatý s krásnou Violou Těšínskou, s níž bohužel nestihl zplodit potomky – zemřel v Olomouci třemi ranami dýky do hrudi. To všichni známe ze školy.

Stejně tak všichni známe jméno Durynka Konráda z Botenštejna, Václavova vraha. Dle řady historiků ale jen údajného vraha. Než totiž Konráda zabily Václavovy stráže, ten prý vyběhl z jeho komnat s nožem v ruce a křičel něco o smrti krále. Jednal by tak chladnokrevný vrah – vyběhl by s vražedným nástrojem v ruce na dvůr plný králových stráží?

Dnes už se historikové shodují, že Durynk byl buď pouhým svědkem vraždy, nebo se snažil krále bránit a zranil skutečného vraha, nebo byl nastrčenou figurou, která ani nebyla na místě zabita. Se jménem Konráda z Botenštejna se totiž poté ještě v německých dokumentech setkáváme po řadu let. Že by náhodná shoda jmen? Velmi nepravděpodobné. Že by se někdo za Konráda vydával? Možná.

Kosti rozházeli husité

A tak po řadě neprokázaných teorií mají historikové metateorii: ovšem také neprokázanou. Podle ní šlo o rozsáhlé spiknutí české šlechty, která podplatila královy stráže. Někdo z urozenců – dle kronikáře ze Štýrska se prý losovalo a los padl na Holenu z Vildštejna – svého vladaře zabil. Konrád z Botenštejna – či jenom jeho jméno – měl posloužit jako obětní beránek. Přitom možná vůbec ani nebyl na místě činu, i o tom jsou pochybnosti.

Jaká byla pravda, to se možná dozvíme, teprve až vědci objeví techniky cestování v čase. Zvláště když zmizelo i tělo Václava III. Pohřbeno bylo v klášteře ve Zbraslavi u Prahy, který o víc než sto let později vyrabovali husité. Jejich ženy prý tančily s mrtvolou Václava IV. a podobné šprýmy si tropily i z dalších nebožtíků z královského rodu. Jak asi tehdy naložily s tím, co přetrvávalo z ostatků posledního přemyslovského krále…? ■