Za Karla IV. a za Rudolfa II. u nás bylo soustředěno nesmírné umělecké bohatství. Kam se ty věci poděly?
V blahých dobách císařů Karla IV. a Rudolfa II. byly naše země uměleckou pokladnicí Evropy, srovnatelnou snad jen s Itálií. Každá kaplička hostila líbeznou madonu, obrazy a sochy sbírali i „obyčejní“ měšťané. Jenže pokaždé pak přišla pohroma, která nás o bohatství připravila. Napřed husité se svojí demoličně-paličskou mánií, pak si po skonu Rudolfa II. hodně odvezl císař Matyáš, po něm tu řádili náboženští fanatici Fridricha Falckého (kolem vybílené katedrály sv. Víta několik dnů hořely hromady soch a obrazů, které z ní byly vyrabovány!) a nakonec Švédové pobrali, co jen dokázali odvézt.
O bohatství, které v Praze za časů Rudolfa II. bylo, svědčí jediný fakt: ještě i většina nejcennějších děl v dnešní Obrazárně Pražského hradu jsou zbytky z této éry. Po staletí nikomu nestála za ukradení ani za dání do aukce a byla objevena poničená až za časů Antonína Zápotockého. Přitom jde o díla mistrů kalibru Veroneseho, Tiziana či Rubense…
To všechno odnes čas…
a císařové, vojáci i zloději
Kopí osudu na Karlštejně
„Otec vlasti“ myslel svůj záměr učinit z Čech střed Evropy a z Prahy hlavní město říše naprosto vážně. Promyšlené také měl, co udělat s říšskými klenoty, které u nás měly zůstat natrvalo. Speciálně pro ně nechal vybudovat Karlštejn. Nechtěl totiž, aby symboly říše a českého království byly pohromadě.
Svatováclavská koruna tedy spočívala na hlavě knížete země české v Praze, zatímco císařská koruna, žezlo, jablko, archiv a vůbec celý říšský poklad byly za pevnými zdmi Karlštejna. Do té doby císaři vozili poklad stále s sebou – Karel IV. byl první, kdo se rozhodl dát mu pevné místo.
Karlštejn přitom byl pevností dobře utajovanou: utopenou v křivoklátských lesích a po staletí špatně přístupnou. O jeho utajování svědčí i fakt, že se při založení hradu nekonala žádná velká slavnost – nebyl při něm ani císař, ani arcibiskup Arnošt z Pardubic či jiná dobová celebrita.
Zato dohotovený Karlštejn skrýval největší poklad křesťanstva – na osmdesát nesmírně vzácných předmětů. Mezi nimi třeba také kopí sv. Longina, zvané „Kopí osudu“. Jistě si vybavujete, že jeho čepel je zlomená a vyspravená zlatou páskou. Tu tam prý dal osobně Karel IV. namísto dřívější pásky stříbrné.
A když už byl v tom – tvrdí někteří historikové – uštípl si na památku kousek hřebu z Kristova kříže, který je pod páskou schovaný. Kde relikvie skončila? Nikdo neví. (Stejně jako se neví, kde skončil trn z Kristovy koruny, který měl být v dutině v křížku na vrcholu svatováclavské koruny – a jestli tam vůbec kdy byl. Karel IV. prý dostal od francouzského krále dva nebo tři takové trny, ale jak s nimi naložil, se neví…)
Na pevném a nepřístupném Karlštejně však říšský poklad vydržel jen pár desetiletí. Po smrti Václava IV. se ho zmocnil Zikmund Lucemburský, který nechal cennosti ihned odvézt do Norimberka. Tam zůstaly až do napoleonských časů, kdy putovaly dále do Vídně. V tomhle městě pak říšský poklad definitivně zůstal. Škoda – na Karlštejně by mu to taky svědčilo…
Nakupovali jsme – nekradli
„Umělecké předměty, které u nás máme, byly převážně nakoupené – ne nakradené jako v případě jiných zemí,“ říká badatel a spisovatel Jan Boněk. „Že je smutné, o kolik z toho jsme přišli? Jistě ano – na druhou stranu ale můžeme být osudu vděčni třeba za to, že nám uchoval svatováclavské korunovační klenoty.
V Evropě se zachovalo 34 královských korun – ta naše je však jedna z nejstarších a ve svém výtvarném typu určitě nejkrásnější. Trochu napodobuje dobovou korunu francouzskou. Po té se ale nezachovala ani stopa.“
Ono to však ani s českými korunovačními klenoty nebylo nijak idylické. Karel IV. určil, že nikdy neopustí svatovítský chrám. Jenže už Václav IV. je kvůli bezpečnosti odstěhoval na Karlštejn a Zikmund pak na svůj hrad Visegrad v Maďarsku, odkud se k nám vrátily až na Zikmundovu korunovaci. Poté se zas různě stěhovaly, byly třeba ve Velharticích, než opět zakotvily u sv. Víta.
Tady jim v roce 1620 hrozilo největší nebezpečí: Fridrich Falcký je chtěl vzít s sebou do exilu. Nepochybně by korunu a ostatní cennosti nechal rozebrat a prodat, aby měl na vydržování vojska (podobně skončila třeba polská historická koruna). Jen díky ohromnému štěstí (a zásahu sv. Václava?) však klenoty zůstaly zapomenuty v povoze na Staroměstském náměstí, kde je náhodou lidé našli a vrátili na Hrad. A z něj jely do Vídně.
Tam měli ve své době v jedné „trezorové“ skříni korunovační klenoty císařské, rakouské, uherské, lombardské, české a kdovíjaké ještě další. Na korunovace z nich vybírali sady, jak se jim to hodilo. Tak se třeba stalo, že bylo ke svatováclavské koruně přiřazeno renesanční žezlo z jiného korunovačního „setu“. To původní gotické – stejně jako jablko – se zřejmě Habsburkům nezdálo dost nóbl, a proto použili mladší kousky. Gotické žezlo a jablko, jež dnes chovají ve Vídni, tak podle všeho původně patřily ke koruně sv. Václava.
Aspoň ta že nám ale zůstala! Málo se ví, že za války měl říšský protektor v Praze k dispozici všech sedm klíčů od komory s klenoty. Koruna a celý svatovítský poklad nepochybně měly být ukradeny a odvezeny – Němci to jen z neznámých důvodů nestihli. Na rozdíl třeba od historických insignií Karlovy univerzity, které od války nikdo neviděl.
Stovky vozů do Švédska
Zatímco obrovský rozmach kultury za Lucemburků „smazali“ husité, v případě zániku nepředstavitelně obsáhlé sbírky Rudolfa II. to bylo složitější. Podle odborníků šlo o vůbec největší soukromý „kunstkabinet“, jaký kdy svět viděl! Císař do jeho pořizování vkládal obrovské peníze, neváhal se ani zadlužit.
Možná tu opravdu byla Mona Lisa. Určitě tu však byla slavná zlatá slánka od Benvenuta Celliniho, stovky mistrovských maleb (třeba od Arcimbolda a Duerera, ale i Sprangera, Aachena a dalších), spousta soch (nejznámější jsou ty od Adriana de Vriese), přírodnin, unikátních mincí, vzácných knih (Codex gigas neboli Ďáblova bible) a také nová císařská koruna (u ní přesně víme, že ji vyrobil klenotník Jan Vermayen, sídlící za kostelem sv. Tomáše na pražské Malé Straně).
Problém ovšem je, že moc nevíme, co všechno měl Rudolf II. v těchto až chorobně hýčkaných a ukrývaných sbírkách. Prakticky nikoho do nich totiž nepouštěl. První soupis činící si nárok na komplexnost provedli až čeští stavové v roce 1619. Ti ovšem potřebovali peníze na postavení armády, a tak panuje podezření, že řadu položek rovnou „střelili“ za hotové a do seznamu nezanesli.
Nejcennější věci z Hradu odvezl císař Matyáš do Vídně hned po Rudolfově smrti (třeba Rudolfovu korunu). Něco pak pobraly stavy. Údajně několik set (!) povozů s uměleckými předměty ale nakonec z Prahy ukradli švédští vojáci – a to po podpisu Vestfálského míru, kdy by se něco takového už vůbec nemělo dít.
Tady začíná velká cesta tisíců mistrovských děl z Prahy až bůhvíkam. Švédská královna Kristýna byla prudérní žena – proto akty, jež Rudolf II. tolik miloval, lacino rozprodala třeba do Anglie či Francie. Většina věcí ale na severu zůstala. Například sochy Adriana de Vriese, od nichž máme ve Valdštejnské zahradě alespoň kopie z 20. let minulého století. Anebo Arcimboldův Vertumnus – císař složený z ovoce a zeleniny – či obří Codex gigas, vytvořený v už zaniklém klášteru Podlažice u Chrudimi. Tuto „megaknihu“ s vyobrazením Ďábla si královna tak zamilovala, že jí přikázala ve svém katalogu dát číslo jedna.
Ve Vídni ztratili Teodorika
Další přesuny už nebyly tak velké a dramatické – pro nás je však nepříjemné, že šlo takřka bezvýhradně o „export“. Pokud bylo něco dovezeno k nám, pak buď jako řádně zaplacená věc (třeba vyřezávaný Světelský oltář do Adamova – ten koupili Lichtenštejnové v rakouském Zwettlu a darovali adamovskému kostelu sv. Barbory), či šlo o soukromý majetek stěhujících se magnátů (třeba aueršperské malby na skle na zámek Žleby nebo soukromé sbírky jednoho Habsburka na hrad Bouzov).
Drtivá většina věcí ale pořád směřovala do Vídně. František Josef I. si sem dokonce nechal převézt všechen původní gotický nábytek z Karlštejna! Na zkoušku si nechal přivézt i čtyři obrazy Mistra Teodorika z kaple sv. Kříže. Tři z nich naštěstí po prozkoumání vrátil – učinil tak ovšem až na žádost zemské komise památkářů (ti už tenkrát měli velké slovo!). Jeden obraz ale zmizel beze stopy. A my ani neznáme jeho motiv…
Něco – nevíme přesně co – Habsburkové odvezli ještě v roce 1918 z Pražského hradu. Pak se dělily některé muzejní sbírky, archivy apod. To ale byla maličkost vedle tsunami, jež zachvátilo výbavu českých hradů a zámků po roce 1948. Především barokní nábytek, nádobí a další cennosti byly od nás bez jakékoli kontroly vyváženy přímo po celých vlacích! Nový režim nutně potřeboval barevné kovy pro vojenské účely: třeba měď na výrobu mosazných nábojnic. Nikdy se už nedozvíme, kolik pokladů tehdy od nás zmizelo.
Po této pohromě pak ještě následovala vlna vykrádání kostelů v 90. letech minulého století – tu asi všichni pamatujeme. Alespoň při dělení Československa však k žádným nepřístojnostem nedošlo: odborníci se shodují, že jsme si umělecké sbírky rozdělili „férově“.
Ukradli jsme kostel a lebku
„My jsme toho ve svých dějinách moc nenakradli – spíš jsme se nechávali okrást anebo jsme sami svoje poklady ničili,“ konstatuje badatel Jan Boněk. Vzpomíná si na nějaký zajímavý předmět, který Češi takříkajíc „šlohli“ v cizině? „Nic podobného švédskému drancování jsme nikdy nepodstoupili. Napadá mě nejvýš tak případ lebky sv. Vojtěcha, kterou jsme po boji sebrali Polákům v Hnězdnu. Anebo zajímavost – meč sv. Štěpána, který se neznámo jak ocitl v pokladnici Pražského hradu. Snad si ho nechal Václav III. poté, co byl korunován uherským králem?“
Na Zakarpatské Ukrajině jsme za první republiky sebrali kouzelný celodřevěný kostelík sv. Michala, který dodnes stojí na pražském Petříně. Nějaké přesuny se prováděly i s pokladem zlatých mincí ze Slovenska – už jsou ale zas na správném místě. Nepatrný zlomeček pokladů se nám i vrátil: třeba Jenský rukopis, který do Čech za „totáče“ poslali naši dočasní bratři z NDR.
Celkově je ale u loupežných přesunů umění naše bilance velmi silně pasivní. S tím už nic neuděláme – Švédům kvůli Codexu gigas válku nevyhlásíme (i když od nich máme Gripeny). Můžeme jen doufat, že se zemi podaří zase zbohatnout a krásymilovní našinci budou zase skupovat staré i nové poklady… ■
Číslo 3/2013
