Malérečky z Blatnice se činí

V jihomoravské vesnici Blatnice pod Svatým Antonínkem se daří překrásnému křehkému umění. Rodinnou tradici zdobení blatnických kraslic zde započala paní Marie Čiháková a dcera i vnučka v ní nadšeně pokračují. Sledovat zručnost maléreček tří generací při práci a poslouchat jejich zážitky z cest s kraslicemi u nás doma i daleko ve světě bylo tak povzbuzující a milé, že se snad o tuto formu lidové tvořivosti nemusíme bát. Tož děvčice šikovné to sú.

Vy se, paní Maruško, věnujete zdobení kraslic už více než čtyřicet let. A zasloužila jste se o obnovení a uchování blatnických kraslic, tedy postupů a vzorů typických pro vaši obec. Prozraďte nám o nich něco.

Blatnické kraslice se malovaly od druhé poloviny 19. století až do roku 1940 a byly pestré a bohaté jako naše obec. U nás se říká: Tam pod Svatým Antonínkem, s šohaji a dobrým vínkem, to je ten kraj požehnaný. Když jsem se kraslicím začala v roce 1977 věnovat, pátrala jsem po vzorech, které se tu malovaly, navštívila jsem etnografické muzeum v Uherském Hradišti i Brně, hledala ve sbírkách a konzultovala vše s pamětníky i odborníky, aby se zachovaly tradiční technologie i vzory. Dokonce jsem tehdy dostala darem čtyři původní kraslice, které jsem slíbila opatrovat. Dříve se kupodivu malovalo na nevyfouklá vejce, syrová, pořád je mám schovaná, jsou sto sedmdesát let stará. 

Jaké motivy jsou tedy typicky blatnické?

Patří mezi ně postavy v krojích – šohaj, děvčica, Svatý Antonínek na kopci, búdy a pak vzory inspirované starými výšivkami: jablůčko, srdíčko, bečička, kalich, konvalinkový had… Každý vzor má dávnou symboliku, například kalich znázorňuje strom života. Uprostřed něj je matka, okolo děti, vnoučata, pravnoučata. Otec ve stromě života nikdy není, asi proto, že je nejistý.

Přiblížíte nám postup, jak taková kraslice vzniká?

Používáme techniku, které se říká batikování. Základem je bílé vajíčko, které musí být pořádně vyschlé. Necháváme ho vysušit dva až tři roky, aby na něm dobře držela barva. Na něj se namaluje nejprve včelím voskem základní vzor.  Na stojánku, kterému říkáme verpánek, je hliníková lžíce, ve které se vosk ohřívá a do něj se namáčí plíšek stočený do trubičky, říká se mu stužka. Pak se štětečkem vykreslí, co má být růžové, modré a zelené. Ta místa se potom překryjí voskem, to je tzv. bednění. A vajíčko se postupně obarvuje. Nejprve ve žluté barvě – co má zůstat žluté, se pak překryje voskem, a stejně se postupuje s červenou a nakonec černou barvou. Používáme barvy z přírodních zdrojů, růžovou z květů pivoňky, červenou z dubové kůry, žlutou z šafránu a černou z ořechových slupek. Na závěr se vajíčko tzv. orosí, zahřeje nad kahánkem a setře hadříkem. To je ten nejhezčí pohled, když se kraslice vyloupne. 

To je vážně pracný postup, jak dlouho trvá, než je kraslice hotová?

To se nedá říct, máme jich rozdělaných víc, třeba tak šedesát. Teď jsem za pět měsíců udělala 260 vajíček a moc jsem se neulívala, to se přiznám. Každé vajíčko se vezme do ruky až dvanáctkrát, když počítáme i jeho přípravu před malováním, to znamená vyfouknutí či umývání octovou vodou. Je to skutečně spousta ruční práce. 

Malujete po celý rok?

Ano, průběžně, i když náš rok začíná a končí Velikonocemi. Malujeme i vánoční ozdoby, to je takové zpestření. Mimochodem víte, že v Mexiku nebo Japonsku se věší kraslice s vánočními motivy na stromeček? Sháníme si i pštrosí, husí a kačení vajíčka, to jsou takové unikáty, na zdobení samozřejmě ještě pracnější, je to zase něco jiného než slepičí vajíčko.

U vás kraslicemi žije celá rodina, pomáhá manžel, šikovné nástupkyně máte ve své dceři i vnučce. Radost pohledět…

Cením si, že jsem měla vždycky podporu manžela, se vším pomáhá, pojezdili jsme už jarmarky v různých koutech naší vlasti, také modelářskou vrtačkou dělá dírky u gravírovaných kraslic. Dcera i vnučka se zapojují, jak jen to jde. Vytvořily si i vlastní styl a motivy, přestože vlastně umějí to co já. Dcera maluje hodně cibulákové vzory modrou tuší, vnučka přišla i s novými moderními náměty, jako jsou kočky, ty jsou moc oblíbené. S děvčaty jezdíme na jarmarky, předvádíme, často jsme zváni do skanzenů do Rožnova pod Radhoštěm, na Veselý kopec, byli jsme na fašanku ve Strání, chystáme se do Edenu do Bystřice pod Pernštejnem… 

Máte za sebou i dost zahraničních zkušeností, kde všude jste byla?

S kraslicemi jsme se dostali i do světa. Českou republiku jsme reprezentovali několikrát na veletrzích cestovního ruchu v Mnichově, teprve osmnáctiletou Šárku jsme vyslali do Moskvy, byli jsme předvádět v Americe, Švédsku, Dánsku. V roce 2006 jsem byla sedm týdnů v Číně, objeli jsme deset měst a ukazovali, co umíme. Přivezla jsem si odtamtud dvě čínské kraslice do své sbírky, kterou neustále rozšiřuji. Přinesly mi je ženy z vesnice, ve které se všichni živili tím, že malovali kraslice pro Českou republiku a Německo, představte si to. I za námi domů občas jezdí cizinci, měli jsme tu na návštěvě i Japonce. Jsme v celosvětové asociaci, kterou vede Helena Kim Ju a sdružuje výrobce kraslic z celého světa. Snažíme se také předávat toto umění dál, mladším generacím. Jak vidíte, je ten život s kraslicemi pěkný i náročný.


Foto: Pavel Radosta