Knihovny

Jen málokterý klenot patří do naší rubriky Národní poklady více než knihovny. Ukrývá se v nich paměť národa, zrcadlí se v nich naše cesta časem, jsou živou součástí naší přítomnosti. Češi mají nejhustší síť knihoven v Evropě, patří k nejpilnějším čtenářským národům a do knihoven chodí. Ještě pořád chodí.

V nádherné barokní sálové knihovně v benediktinském klášteře v Rajhradě je umístěno osmnáct tisíc knih.

Již staří Egypťané…

Omšelý začátek kapitoly. Nicméně výstižný. Éra knihoven začala skutečně ve starém Egyptě, i když tehdejší úložiště písemných záznamů bychom měli nazývat spíše „svitkovny“ (byly v nich uchovávány svitky papyru), později v Mezopotámii také „tabulkovny“. Do hliněných tabulek byly zapisovány události královského dvora, vedly se obdoby účetních knih, ale k dispozici byla i díla poezie, bajek a dalších literárních útvarů.

Knihovny jsou spojeny s civilizací, jsou její pamětí, svědomím i myšlenkovým kapitálem. Možná proto byly vždy také cílem barbarského plenění. Za konec jedné éry je považováno vypálení Alexandrijské knihovny, která ve svých nejlepších časech představovala centrum světové vzdělanosti. Obsahovala údajně skoro milión svitků – originálů nebo vzácných opisů. Množství, které by naše Národní knihovna zpracovávala padesát let! To vše na počátku našeho letopočtu, kdy se na našem území proháněli jen zubři kolem keltských chýší s čoudícím ohněm.

Ze starověkých knihoven se mnoho do dnešní doby nezachovalo. Čas a barbaři vykonali své. Křehké svitky papyru a neméně křehké hliněné tabulky zmizely v zapomnění a s nimi i jejich obsah. Škoda, možná mezi nimi byl i návod na šťastný život lidstva.

Letos v lednu zavítal do Národní knihovny v pražském Klementinu i Dan Brown, autor světových bestsellerů, jako je Šifra mistra Leonarda. Budova ho okouzlila, zejména barokní knihovní sál. „Navštívil jsem hodně světových knihoven, ale žádná není v tak překrásných prostorách jako ta vaše. Je úžasné, že od počátku slouží tento areál vzdělávání a vy v tom pokračujete. Málokterá knihovna se může chlubit tak velkolepou historickou budovou,“ nechal se slyšet spisovatel. (Foto ARGO)

Díky, pane Gutenbergu

Novou éru knih a tím i knihoven má na svědomí mohučský zlatník Johan Gutenberg, který mimo jiné působil i v Letovicích, městečku severně od Brna. Něco převzal ze svého řemesla, něco okoukal od Číňanů (ano, byly doby, kdy se kopírovaly a pirátsky přebíraly v Evropě patenty z Číny) – a byl tu knihtisk. Vynález možná stejně revoluční jako současný internet. Knihy se začaly produkovat hromadně. Ke dřívějším univerzitním, šlechtickým a zejména klášterním knihovnám začaly přibývat i knihovny veřejné a knihy se začaly půjčovat i mimo knihovní studovny.

Dědictví tatíčka Masaryka

Dnes má Česká republika nejhustší síť veřejných knihoven v celé Evropě. Vděčíme za to T. G. Masarykovi, který se za první republiky nechal inspirovat vyspělejšími a tehdy pokrokovými systémy v USA a Velké Británii. V roce 1919 byl přijat zákon „o veřejných knihovnách obecních“, který ukládal obcím od určitého počtu obyvatel povinnost poskytovat knihovnické služby. Zákon podpořil vznik mnoha knihoven, jejich prestiž a zvýšil zájem veřejnosti o čtení.

V současné době u nás funguje zhruba pět a půl tisíce veřejných knihoven. Jejich služby využívá přes třicet procent dospělé populace, počet registrovaných čtenářů se stabilně drží kolem 1,4 miliónu. Ročně svým uživatelům knihovny poskytnou více než 75 miliónů výpůjček knih a dalších dokumentů. Počet fyzických návštěv přesahuje 24 miliónů za rok, počet elektronických návštěv je ještě vyšší. Vysoké návštěvnosti se těší i knihovny specializované, univerzitní, vědecké, lékařské, muzejní, které disponují vyhraněným fondem. Knihovny jsou i součástí škol, téměř pět tisíc školních knihoven ale nefunguje zdaleka tak aktivně jako ty obecní.

Knihovny už nejsou klidovny

Atmosféra veřejných knihoven se změnila ruku v ruce s novými požadavky na její činnost. Pořád je místem jakéhosi „posvátného“ respektu k psanému a tištěnému, ke všem autorům, hrdinům knih, encyklopediím, ale už zdaleka nemá atmosféru hrobového ticha s přísným pohledem knihovnice, která vyžaduje klid. Novodobým trendem je knihovna živá, rušná, otevřená, knihovna jako místo setkávání. Pořádají se v ní výstavy, probíhají přednášky, kurzy, výtvarné dílny, akce pro děti nebo pro seniory. Najdete v nich dětské koutky, kavárny, v rámci projektu Noc s Andersenem mohou děti dokonce v knihovně i přespat. Jedinečný zážitek strávit noc uprostřed knih, viďte? V mnoha obcích jsou knihovny centrem a hybatelem kulturního a společenského dění, někde dokonce otevřené od pondělí do neděle. A co u vás, jaká je ta vaše knihovna? Víte, co se v ní děje?

Qou vadis, knihovno?

Těžištěm práce knihoven je stále tištěná kniha. Hledáme zde klasiky i knihy nejnovější, které si stále častěji nemůžeme (pro vysokou cenu) nebo nechceme (kvůli místu) pořizovat domů. V knihovně jsou k mání cizojazyčné tituly, knihu si můžete objednat odjinud nebo rezervovat. Nůžky služeb se ale stále více rozevírají. Můžete si vypůjčit hudební nosiče, filmy na DVD, nejnověji i čtečky elektronických knih. Probíhá masivní digitalizace fondu. Jednou z klíčových služeb veřejných knihoven je bezplatné zajištění internetu (dřív tuto službu podporoval stát, dnes ji hradí zřizovatel).

Nástup elektronických médií, digitalizace, převodu slova a obrazu na papíře do kódu jedniček a nul archivaci a přenos obsahu knih usnadňuje, urychluje a zjednodušuje. Je do budoucna důvod zakládat a udržovat knihovny, náročné na prostor, jeho podmínky, na peníze, na personál? Nebude knihovna existovat jen v podobě paměťového úložiště dat velikosti dvou ledniček a kilometrů drátů nebo neviditelných frekvencí kolem nás?

Doufejme, že ne. Že až budou všechny informace nejlevněji, nejmultimediálněji, nejpokrokověji a okamžitě dostupné, zasteskne se nám po kouzlu „místní“ knihovny, vůni knih, doporučení sečtělé knihovnice, možná po setkání s podobně „postiženými“.

To, že u sebe budeme mít čtečku, tablet, chytrý telefon nebo jinou digitální vymoženost, nemusí být vůbec na škodu.

Ráj jsem si vždycky představoval jako knihovnu nikdy jako zahradu.
Jorge Luis Borges, argentinský spisovatel.

Mgr. Roman Giebisch, Ph.D., je předsedou Svazu knihovníků a informačních pracovníků ČR (SKIP), organizace, která se aktivně podílí na spolupráci knihoven, přípravě koncepcí jejich činnosti a vzdělávání pracovníků. SKIP organizuje řadu doprovodných akcí na podporu čtenářství, zejména dětského čtenářství a návštěvnosti knihoven. Týden knihoven, Maraton čtení, Noc s Andersenem, Den pro dětskou knihu, soutěž Rozkvetlá knihovna a další. Ve spolupráci s Ministerstvem kultury každoročně uděluje ocenění Knihovna roku, ve kterém hodnotí práci obecních knihoven. Zajímalo nás, jak tento příjemný a zapálený odborník vidí budoucnost knihoven.

„Kromě stávajících funkcí vidím perspektivu knihoven v neformálním vzdělávání. Formální vzdělávání má pod patronátem Ministerstvo školství, ale to neformální se systémově moc neřeší a mohla by to být parketa právě pro knihovny. Mám na mysli vzdělávání dospělých, rekvalifikace, práce se seniory a další. V současnosti se nějaké izolované aktivity dějí například na půdách univerzit, ale dovedu si představit, že by se těžiště těchto aktivit přeneslo do knihoven. Už teď to v některých bezvadně funguje, probíhají různé semináře, jazykové kurzy nebo univerzita třetího věku. My ve SKIPu sledujeme i zahraniční trendy, účastníme se mezinárodních konferencí, abychom získali povědomí o světových trendech, a tohle je právě směr, který jsme zaznamenali. Loni jsme navštívili rakouský Salzburg a viděli, jak se tam pracuje s minoritami, emigranty nebo seniory. V tom vidím velký potenciál knihoven do budoucna, i když samozřejmě největší motivací příchozích zůstanou knihy, což je v pořádku.“


Foto: Pavel Radosta a archivy uvedených knihoven