Jakub Deml: já jsem svá báseň

„Je to světový autor, o němž se svět nikdy nedozví,“

posteskl si nad osudem básníka Demla spisovatel Ludvík Kundera. „Dokud je tu – houby zle,“ napsal ve sborníčku k Demlovým sedmdesátinám katolický básník Jaroslav Durych. „Nikdo ho neposlouchá, ale každý ho slyší. Jest ho plný les, když mlčí…“

Pokud bychom z hvězd české poezie hledali tu nejupřímnější, nejotevřenější, beze studu, pózy i pýchy píšící čistou pravdu o sobě i o světě, Deml by určitě sahal po příčce nejvyšší. Ne nadarmo o něm napsal Bohumil Hrabal – jeho spřízněná duše – v roce 1967 tato slova: „Že jsem se až po uši zamiloval do Jakuba Demla, to pochopí každý, kdo si přečte třeba jen první stránku Zapomenutého světla. Čtenář neodtrhne oči dříve, dokud nedočte; a potom si strašlivě vzdychne.“

Bohužel – právě to Zapomenuté světlo ve filmové podobě (se skvělým Bolkem Polívkou) je asi jediným momentem, ve kterém se většina z nás s Demlem setkala. Nebo jste snad román Zapomenuté světlo četli?

S matkou jen německy

Malý Kuba pocházel z rodiny s německými kořeny – proto není divu, že ho v jeho jedenácti letech v roce 1889 otec poslal do rakouského pohraničí, aby se pořádně naučil německy. Už tady se ukázala citlivost, s jakou Jakub Deml podléhal vlivu prostředí. Když byl v roce 1890 zavolán do rodného Tasova, aby se rozloučil s umírající matkou, mluvil na ni jen německy! V Rakousích ho totiž poněmčili a budoucí velký básník se styděl za to, že je Čech.

K němčině se pak ještě v první polovině 30. let minulého století několikrát vrátil: to když si vsugeroval, že jako český básník není dobrý, že byl „vyvržen z národa“ a chtěl žít i paralelní německý literární život.

Po studiích na gymnáziu v Třebíči Deml absolvoval brněnský seminář a v roce 1902 byl vysvěcen na kněze. Je otázka, zda se pro život duchovního pastýře hodil – vložil se do něj totiž s takovou opravdovostí, až to u církevní vrchnosti vzbudilo pohoršení. Se svými nadřízenými básník zápasil po celý svůj život. Už pouhých pět let po vysvěcení se s nimi dostal do sporu, kvůli němuž musel na několik let přestat vykonávat svoji profesi.

Demlova literární tvorba pak byla katolickým hierarchům povždy trnem v oku: dostával zákazy psaní a překládání, neustále byl překládán, několikrát byl zbaven kněžských pravomocí, „řešila“ ho speciálně ustavená biskupská komise. Neurovnaný profesní život měl pro Demla nepříjemné důsledky, nejen pokud jde o duševní rovnováhu, ale i v rovině zcela praktické – totiž že když nemohl pracovat jako kněz, chyběly mu peníze na živobytí.

Peníze od Masaryka

Církev byla z Demla – přestože byl po celý život horoucně věřící – velmi nešťastná. O to větší radost ale měli z ovoce jeho ducha jeho přátelé. Což byli většinou „prvoligoví“ umělci: třeba Otokar Březina, František Bílek, Jaroslav Durych, Dušan Jurkovič, Josef Váchal či vydavatel Josef Florian.

Jakub Deml se snažil všem svým přátelům pomoci s vydáváním jejich knih či knih o jejich tvorbě – často na ně přispíval z vlastních peněz, což ho nakonec přivedlo k velmi skromnému živobytí.

I proto básník přijímal pohostinství a podporu bohatých mecenášů. V případě rodiny Wiesenbergových to ale špatně dopadlo: Deml byl obviněn, že cizoložil s Eliškou Wiesenbergovou, chotí továrníka. Nebyla to pravda – nešťastný literát ale přesto dostal zákaz vykonávat kněžskou práci v Praze a v Brně (mimochodem jeho potíže s církevní vrchností často připomínají protivenství, jichž se kněžím dostávalo později od vrchnosti komunistické).

Do vzniku Československa vkládal Deml velké naděje – bezprostředním důsledkem ale pro něj byl pouze zákaz zpovídání a kázání; směl jenom sloužit mše. Z marasmu ho pozvedla mecenáška nejznámější – Pavla Kytlicová, s jejímž jménem a osudem se můžeme setkat i v Demlově tvorbě.

Po návratu do rodného Tasova si Deml postavil dům, na nějž mu kromě jeho bratra přispěla i mecenáška Kytlicová, několik přátel a také sám prezident T. G. Masaryk. Přitom právě TGM Deml ve svých spisech často kritizoval („ryk masa!“) a dokonce byl kvůli tomu podle tehdy platných zákonů o urážce hlavy státu zažalován: Masaryk osobně ale jeho stíhání zastavil.

Zastřelte raději mě

Do povědomí veřejnosti se Deml výrazně vepsal skandálem s knihou Mé svědectví o Otokaru Březinovi. Dílo vyšlo krátce po Březinově smrti v roce 1929. Deml v něm psal o Březinovi otevřeně a upřímně – ne jen servilně lichotivě, jak doba žádala. Získal si tím však pověst pomlouvače, přestože pravdivost jeho vzpomínek potvrdil třeba i Karel Čapek.

Po smrti mecenášky Kytlicové se Deml spřátelil s hraběnkou Kateřinou Sweerts-Šporkovou, která ovšem neuměla moc česky, takže i kvůli ní napsal některá svá díla německy. V téže době – v roce 1934 – ale Deml vydává i své nejslavnější dílo, Zapomenuté světlo.

Během II. světové války Deml prakticky nic nevydával. V roce 1945 se projevila nekompromisnost jeho povahy: to když v Tasově nacisté pátrali po partyzánech a jako rukojmí vzali několik místních občanů, jež chtěli popravit. Jakub Deml tehdy šel k veliteli Němců a nabídl se jako náhrada za rukojmí – ať prý okupanti raději zastřelí jeho. Naštěstí ale přišla včas Rudá armáda, takže na popravování v Tasově nedošlo.

Jako kněz Deml také žehnal dobrovolníkům z Tasova, kteří vyrazili podpořit povstání ve Velkém Meziříčí. Přesto byl po válce obviněn z kolaborace s nacisty. A to nikoli kvůli jeho předválečným antisemitským postojům, ale pro jeho činnost v protektorátní kulturní organizaci Veřejná osvětová služba. Nakonec však soud Demla osvobodil. (Ještě k antisemitismu Demla: podle řady literárních vědců šlo jen o metaforu jeho odporu k některým stránkám života – ve skutečnosti však Deml s úctou psal například o Židovi Felixi Jeneweinovi či před válkou pomáhal v Německu nežádoucímu Židu Theodoru Lessingovi a dokonce mu nabídl úkryt ve svém domě v Tasově.)

K osvobození Demla přispělo i osobní svědectví jeho velkého ctitele – slavného básníka Vítězslava Nezvala. Ten si vážil jak ryzosti básníkovy povahy, tak spontánnosti jeho textů, v nichž nacházel předzvěst surrealismu.

Nahlas mlčí dodnes

Po válce už Jakub Deml teprve nic nevydával – jen psal. Režim zveřejnění jeho děl zakázal. Nezval sice prosadil možnost vydání Demlových Mých přátel, ale básník to odmítl – stejně jako státní důchod, který pro něj Nezval na úřadech vyzískal. (Přes svůj pevný protirežimní postoj ale Deml například pochválil Nezvala za jeho báseň opěvující Klementa Gottwalda.)

Kam vlastně patří dílo Jakuba Demla? Za svého jej považují katolíci, kteří obdivují jeho vášnivou touhu po návratu čistého křesťanství starověku, stejně jako symbolisté, expresionisté, existencialisté, surrealisté a kdoví kdo ještě. Demlův proud vyprávění – vlastně cosi jako báseň v próze, někdy dost podobná textům Hrabalovým – má dodnes svoji strhující sílu.

Přesvědčit se o tom můžete v právě nyní vycházejících Sebraných spisech Jakuba Demla. Budiž za tento velkorysý projekt, který ještě potrvá 14 let a bude jistě stát velké peníze, nakladatelství Academia pořádně pochváleno! Na světlo boží se v dokonale zpracované edici dostane všech téměř sto třicet Demlových knih i záplava jeho korespondence.

Pravá hostina pro všechny, kdo si zamilovali – řečeno s Jaroslavem Durychem – Demlovo selské furiantství i dětskou něhu, nevypočitatelnost a opravdovost v každém, i v tom nejmenším počinu…

První kniha byla o Bílkovi

Spisovatel měl dar fascinace a nadšení velkými umělci – je to dobře znát i ve vůbec první knize, kterou napsal: Slovo k Otčenáši Františka Bílka (1904). S Bílkem mimochodem Demla seznámil Otokar Březina; zasloužil se tak o setkání dvou velmi výjimečných tvůrců. Jeden druhého si vážili – Demlovo okouzlení Bílkovou exaltovanou mystikou a symbolikou ale asi bylo přece jen výraznější. 

Zatímco však Bílek byl dost nepraktický typ člověka, Deml – byť kněz a básník – projevil v souvislosti s Bílkem značné obchodní nadání. Vyjednal mu několik důležitých sochařských zakázek, vydal šest sešitů Souborných prací Františka Bílka, jeho sochy vydával na pohlednicích atd. Pro lidi blízké jeho srdci byl básník schopen až nadlidských výkonů…

Žijeme jenom pro rozkoš

Jak Deml rozuměl lidským duším, ukazuje úryvek z jeho textu napsaného v roce 1938:
„…ne už jako lidé, ale jako zvířata jsme žili, jenom pro rozkoš a pro všechny žádosti své, a když nám svědomí vyčítalo, že se zahazujeme, říkali jsme si, že všechna moc pochází z lidu a že sami jsme pány svého těla a svého národa a že si vytvoříme pravdu docela novou, na základě vědy a docela nové, rozumné náboženství po způsobu pohanů, a rouhání a kacířství jsme prohlásili za jediný důkaz cti a dobrého jména pro všechny…“


Foto: Wikimedia Commons