J. H. Krchovský

Básník, to zní trapně…

„Básník a Poezie – ta kdysi tak hrdě znějící slova – dnes působí směšně až trapně,“ tvrdí J. H. Krchovský. Vinu za to podle něj mají básníci sami, kteří jméno Poezie zdevalvovali. „Přitom té nebohé zprzněné nedopřávají klidu – obcujíce už jen s pasivním tělem múzy, nalhávají si, že tato dosud dýše.“

Náš stručný a hodně svérázný průlet nad českým Parnasem uzavíráme básníkem pro dnešní dobu nejtypičtějším: J. H. Krchovským. Ono J. H. znamená občanské jméno Jiří Hásek, Krchovský pak je odvozeno od brněnského Ruského vrchu, kde básník pod pohřebištěm sovětských vojáků žije – ač rodem z Prahy – v domku zděděném. Když jsme u těch reálií – nezapomeňme ještě, že má s Betynou Landovskou dvě dcery, které už jsou ale víceméně dospělé. Když však byly malé, četl jim JHK každý večer pohádky. (Naštěstí ne svoji verzi Honzíkovy cesty, již nazval Honzíkova incesta.)

Lahodně pálivé jednohubky

Po stránce formální je JHK úchvatný, to mu nelze upřít. Jako by se vrátila exaltovanost košatých barokních veršů, u nichž se dokonale vybroušené metafory opírají o stejně dokonalou techniku verše (obvykle čtyřstopý daktyl). Do vysokého jasu vyleštěné jednohubky, po kterých naše doba touží, neb jsou lehce stravitelné a obsahují dráždivé příchutě: cynismus, sex, návykové látky a především smrt. Budete je brát vážně, nebo jako ironickou hříčku? Záleží jen na vás.

Sám JHK se popisuje jako „nihilista, dekadent, misantrop“. Pak není divu, že je momentálně komerčně nejúspěšnějším českým básníkem – publikum si žádá silné obrazy, jež by přehlušily nudu a plochost jejich životů. Tady je dostává na stříbrném tácu.

JHK ovšem už má 56 let, a tak stylizace do pózy dandyho, jemuž nic není svaté, začíná unavovat (jak čtenáře, tak asi i básníka). Je to třeba znát na jeho poslední sbírce s názvem kouzelným – Já už chci domů – ale obsahem mnohem skromnějším. Však také JHK tvrdí, že píše stále méně a méně a že je rád, když udělá za měsíc jednu dvě dobré básně. Kde jsou ty časy, kdy to bývala denní norma!

Jako řada mimořádných básníků minulého století i JHK strávil pěkných pár měsíců v psychiatrických zařízeních, přestože se prý „celý život snaží předstírat, že je duševně zdráv“. Prohlašuje se za „antibásníka“, jímž údajně byl i Egon Bondy a je Ivan Wernisch: není však jasné, co tím myslí.

Největším šokem poslední doby prý pro JHK byl fakt, že se jeho dílo stalo maturitní otázkou – byť sám básník maturitu nemá. „Zdrcující a komické zároveň,“ říká.

Zakažte básníkům psát!

Kdyby se JHK narodil do jiných časů a plachty jeho poetických korábů vzdouvaly velké myšlenky, asi by psal jinak. V naší zmatené, roztříštěné a unavené době ale JHK nezbývá než vytvářet formálně dokonalé pralinky, po nichž vás bude pálit v ústech a možná i u srdce. Ale jen chvíli – pak zapomenete. A dostanete chuť na další.

Básník se označuje za „narcise“ a údajně není na svoji tvorbu příliš pyšný. Nezaobaleně říká, že mu jde o chleba. Pokládá se za asociála, který s pýchou žije vně choré společnosti (ta si ale díky jeho pikantním pralinkám své neduhy ještě víc užívá).

Při setkání literátů na Bítově JHK navrhl zákaz psaní básní. Teprve za prohibice by údajně vznikaly ty pravé klenoty! Jistě by je psal i současný guru české poezie, který dnes považuje za svého nejlepšího přítele přírodu. „Tuhle jsem si z lesa přivezl kapradí a z něj vylezli dva mravenci,“ říká JHK. „Marně hledali cestu domů – tak jsem je vzal do krabičky a odvezl zpátky. Já ani vyklíčená semínka na zahradě nevytrhám – dám je do kelímků od jogurtů a po čase vysadím v lese.“

Je to další ze stylizací Bohem políbeného poety, nebo už konečná pravda? Snad to zjistíme z jeho dalších prací, na něž se těšíme. Vždyť JHK je sám také metaforou téhle doby: tak dokonalý, tak efektní, tak duchaplný, tak bez nové myšlenky. Zářivý duch vznášející se nad kalnými vodami a odrážející jejich temné víry…

Básně sebrané byly vydány v nakladatelství HOST v roce 2010, 2011.

Brusle, či kožíšek? – Co komu k Vánocům?

alespoň morčátko… Budiž dnes přáno snům

…tam v nebi nahoře houf bílých andílků

Už chystá každému – dle zásluh – nadílku

Už k sáňkám s dárečky připřáhli koníčky

bělounkou jiskřivou tmou zvoní rolničky

i já se usmívám v napjatém těšení…

dluhů tři prdele a hovno v kešeni

Co samo nezhyne, to lidé povraždí 

sněhem se ubírám k vzrostlému smrku

balíček s provazem nesu si v podpaždí

Vánoce na krku, Vánoce z krku

Ach, jak je krátká pouť poupátek k ohryzkům…

všem ženám, – jablkům, žehnám Pax vobiscum

a dál se točí svět, theatrum Dei

a dívky s pláčem jdou, ještě se smějí

Jak od nich alespoň zrakem se odpoutat

když ani v myšlenkách nemám klid od poupat…

a dál se točí svět, theatrum mundi

a dál se točí svět okolo kundy

Jak bude po smrti? Tobě dost těžce!…

není co závidět; netěš se, – těš se!

ale ne, duše má, čeho ses lekla

– očistce, mučení, plamenů pekla?

to je moc humánní, mírné a všední…

Jak bude po smrti? Tak jako před ní

Co že jsem říkal? Nevím už

asi že bude dobře zase…

co jsem to hledal? Aha, nůž

co jsem to chtěl… Jo, podřezat se

U řeky Svratky (2002)

Portrét (2002)


Foto: Petr Francán