Ivan Blatný – Skřivánek v kleci

„Kdybych si mohl vybrat, pak bych se nenarodil,“

napsal nejkřehčí z českých básníků.

Duši křehkou jak křídla motýla měl jeden z našich nejlepších básníků minulého století – Ivan Blatný. Že vám to jméno nic neříká? Nepropadejte depresi. Okouzlující verše Blatného i jeho trpký osud vešly v širší známost teprve v posledních desetiletích. Bohužel až v době, kdy zájem o poezii celkově upadl.

Rané dětství měl básník idylické – ještě coby stařec se slzami v očích vzpomínal na líbeznou atmosféru rodinných Vánoc. V jedenácti letech však Ivanovi zemřel otec – spisovatel Lev Blatný. O necelé tři roky později pak matka Zdeňka. Čtrnáctiletý hoch s křehkým zdravím tělesným i duševním už měl na světě jen babičku – a dobře zavedený optický podnik po dědečkovi. Firma běžela samospádem. Ivan ji neřídil – je otázka, zda by to zvládl – ale užíval si peněz, které vynášela. Samozřejmě jen do roku 1948, než se vše v jeho životě změnilo.

Tři roky komunistou

Budoucí básník rozhodně nebyl studijní typ; to ostatně po básníkovi nikdo ani nemůže chtít. V Brně s odřenýma ušima absolvoval gymnázium a dostal se na filozofii – obor čeština-němčina. Jenže přišla válka, univerzita byla uzavřena a Ivan se už ke studiu nikdy nevrátil.

Zato psal básně, které mu okamžitě přinesly uznání. Už jeho první sbírka Paní Jitřenka (1940) znamenala velký úspěch a potvrzení přátelství i respektu řady jiných vynikajících autorů; třeba podobně hravého a křehkého básníka Jiřího Ortena. 

Právě smrt Ortena – jehož přejela německá vojenská sanitka – Blatnému přivodila nervové zhroucení a zapříčinila jeho první pobyt v psychiatrické léčebně. To bylo v roce 1941. Podruhé se Blatný zhroutil v roce 1943 (někteří historikové tvrdí, že se jen chtěl vyhnout totálnímu nasazení – převažuje však názor, že by takové simulace nebyl schopen).

Po roce 1945 by mladý básník mohl zažívat nejkrásnější léta svého života: byl slavný a oceňovaný, bohatý a svobodný, vydal dvě sbírky, které se prodávaly jak horké housky na krámě. Do velkého bytu, kde Blatný po smrti své babičky v roce 1944 zůstal sám, se k němu přistěhoval jeho přítel Josef Kainar. I s maminkou, jež se o dva bohémy starala. Jako bezpočet jiných idealistů vstoupil Blatný hned v roce osvobození do komunistické strany, kde ovšem vydržel jen necelé tři roky.

Pohřbili ho zaživa

Přestože se teoreticky mělo básníkovi dařit skvěle, jeho psychické potíže se stále vracely. Byl sice „blázen“, ale nebyl šílenec. V roce 1948 se už v březnu rozhodl, že zůstane ve Velké Británii. Průkaz Komunistické strany Československa vrátil poštou.

Doma byl samozřejmě dán do klatby: jeho majetek byl zabaven, knihy šly do stoupy, jeho jméno se nesmělo ani vyslovit. Československý rozhlas dokonce oznámil, že básník Ivan Blatný ve Velké Británii zemřel!

Není divu, že u přecitlivělého poety v takové situaci naplno propukly paranoia a schizofrenie. V ostrovní zemi se Blatný neprosadil, což jeho potíže jenom prohloubilo. Zpočátku pracoval pro rádia BBC a Svobodnou Evropu, ale neuměl dost dobře anglicky, takže měl problémy. Básník navíc trpěl hrůznou představou, že ho unesou agenti KGB a že bude v Praze oběšen.

Obludná lež československého rozhlasu jako by se začínala stávat skutečností: Ivan Blatný poprvé putoval do britské psychiatrické léčebny v roce 1954, aby pak v několika dalších léčebnách strávil téměř celý zbytek života. Tehdy napsal ta hrozná, ale moudrá slova: „Kdybych si mohl vybrat, pak bych se nenarodil. Ale když už to musí být, pak se chci s osudem smířit a být šťastný.“ 

Zaživa pohřbený ale příliš štěstí neužije. Navíc po rvačce s agresivním spolupacientem Blatný prakticky neviděl na levé oko. Zbyla mu jediná radost: pít čaj, kouřit cigarety a psát básně. Posledních několik desetiletí života to dělal denně; cigarety také dne 5. 8. 1990 ve věku 70 let přivodily jeho smrt na chronickou obstruktivní chorobu dýchacích cest (v roce 1991 byl jeho popel pohřben na Ústředním hřbitově v Brně). 

Blatný ještě stihl poslat pozdravný korespondenční lístek prezidentu Václavu Havlovi. Setkání s ním se ale už nedožil. Svým způsobem k němu došlo teprve v roce 1997, kdy Václav Havel velkému básníkovi udělil in memoriam medaili Za zásluhy.

Aspoň skvělý životopis

Máme obrovské štěstí, že se Blatného v těžkých dobách ujala zdravotní sestra Frances Meachamová, která schraňovala jeho tvorbu – tisíce lístků, stovky sešitů apod. – a poskytovala je k vydávání nakladatelství ´68 Publishers a nakonec i do Památníku národního písemnictví v Praze.

Tam nyní leží poklad, který čeká – možná marně? – na důkladné zpracování: patnáct velkých krabic napěchovaných verši. Zatím z nich známe jen zlomek. Celek zřejmě širší veřejnost nepozná nikdy. Za prvé: kdo by dnes „učetl“ takové kvantum veršů? Za druhé: Blatný nepsal jen standardní básně, jeho texty jsou často i výkřiky, aforismy, poznámky, anekdoty – no prostě „tekutý“ záznam jeho vnitřního života. 

Blatného éra minula, současnost zná vlastně pouze pár jeho veršů z učebnic. Naštěstí je tu ale skvělá životopisná kniha od Martina Reinera – máte-li o Blatného zájem, určitě si ji pořiďte.

Zde aspoň na „ochutnávku“ pár veršů: 

TAK JDETE POMALU KRAJINOU DĚTSTVÍ, SNÍTE

v lesíku nad Svratkou hledíte na zlatité 

vrcholky akátů a mušle borovic. 

Na nuzné domečky a na červené skály, 

znavená Vídeňka pod vámi mizí v dáli, 

dým plyne nad hřbitov, rovinám jihu vstříc.

ANABERK 

V některé z vesnic nad slaměnými dvory 

kokrhá pes 

Student studuje Melancholické procházky 

Po práci hraje s otcem šach 

dělá rošádu otec přemýšlí 

matka pracuje děti si hrají v dílně na schovávanou 

Bůh, který vidí toto štěstí, 

nemusí nic měnit na věčnosti.

Daleko v říjnu 

Radosti, kde jsi? Sbohem vlaje 

a já se stále ohlížím 

po zlatých údech v listí ráje, 

jež vláček proměňuje v dým. 

Radosti, kde jsi? Tebe slaví 

i smutné básně. Právě ty. 

Ty, jejichž vlas se sklání, tmavý, 

pod hřeben v ruce tesknoty.

V Anglii pak ovšem Blatný veršoval i takto: 

Budižkničemu se toulá po ulicích města 

always under pressure of the moral institutes 

But he won‘ t go to a borstal 

louky die Wiesen na něj čekají za městem 

Wie sen jak sen how a dream 

zbytečná otázka 

stejně si nemohu nic pamatovat.

Málo se ví, že Blatný psal i znamenité verše pro děti:

PLOT

Byl jeden plůtek,

divže se nerozutek.

A každá jeho tyč

chtěla jít někam pryč.

Sedmá pohádka.
O džbánu

Byl jednou jeden džbán,

veliký jako pán.

No tohle! To jsou náhody!

V tom džbáně byly jahody.

Já jsem je všecky sněd

a nemohl jsem zpět.

A abych přišel s něčím novým,

tak vám teď pro výstrahu povím:

„Byl jednou jeden džbán,

veliký jako pán.

No tohle! To jsou náhody!

V tom džbáně byly jahody.

Já jsem je všecky sněd …

Znáš to už nazpaměť?“

O zachování odkazu a památky Blatného se nejvíce zasloužil brněnský básník a spisovatel Martin Reiner, který je autorem scénáře televizního dokumentu o Blatném, desítek novinových článků a rozhlasových pořadů a především životopisného románu o tomto pozoruhodném umělci. Reinerův strhující beletristický dokument přináší portrét citlivé duše v pohnutých kulisách první republiky, protektorátu, exilu i mnohaletého pobytu v psychiatrické léčebně.


Foto: Wilfried Bauer