Pozvánka na výstavu Davida Vávry do Galerie Dvanáctka v Náměšti nad Oslavou, kam se
rádi a opakovaně vracíme, nám vnukla nápad představit blíže výtvarnou stopu a tvorbu tohoto šumného architekta a všestranného umělce. Na čemž jsme se s ním po komentované prohlídce výstavy dohodli. Jen trošku jinak, než jsme předpokládali. „Pojďme si povídat rovnou tady, ve stodole. Svůj pražský architektonický ateliér zrovna
po třiceti letech vyklízím a nejvíc stejně kreslím na cestách, v kavárnách a maluji na chalupě.“
Na výstavě je k vidění vaše první kresba. Schválně, prozraďte čtenářům, čím je
zajímavá.
Je na ní ulice, letadlo a divadlo. Jako bych si už touto kresbou určil osud. Ulice jako architektura, letadlo, to jsou Šumné stopy, a divadlo samozřejmě náš Sklep.
Měl jste jasno, jasnovidno.
Jasno jsem měl už ve čtyřech letech. Když jsem viděl tatínka za stolem, prohlásil jsem, že chci být také architektem jako on. Když mi později dal tlusté fixy, které podmanivě voněly, kreslil jsem kavárny, domy, kostičky. Ale taky třeba vlaky, řeky nebo Vinnetoua.
Vedli vás rodiče k umění?
Spíš mě utvářelo prostředí jako takové. A rodiče mi pak v tomto směru nijak nebránili. Tatínek vedl architektonický ateliér po významném prvorepublikovém architektovi Josefu Havlíčkovi a vyprávěl spoustu historek. Třeba o tom, jak Havlíček jel s Loosem do Paříže a cestou se škrtili. Tehdy jsem ho poslouchal na půl ucha a teď bych si tak rád vzpomněl na
podrobnosti, ty svůdné detaily jsem ale zapomněl.
Nějakou výtvarnou průpravou jste před architekturou prošel?
Chodil jsem do výtvarných kroužků, a na gymplu pak měl štěstí na osvícené učitele výtvarky. Umění mě přitahovalo už na základce. Bylo nám tak dvanáct třináct let, kdy jsme s Milanem Šteindlerem, který byl z vedlejší třídy, Vláďou Kvasničkou, což byl později skvělý dokumentarista, a Pepou Pucem, ti dva už bohužel zemřeli, začali obcházet významné umělce a pátrali, jak to s tím uměním doopravdy je. Nejprve jsme se vypravili za Zrzavým do Úvozu. Zazvonili jsme a on: Co chcete? Nevěděli jsme, jak na to, tak jsme začali: Můžete se nám podepsat? A on: Ne! A můžete nám něco namalovat? A on: Namaluj si sám. Kosočtverec!
To byl tedy dost drsný zážitek, střet s uměním. Neodradil vás?
Ne, šli jsme a zazvonili u Adolfa Borna. A ten nás pozval dál, byli jsme tam asi dvě hodiny. Já říkám, že tehdy tam byl zrovna scenárista Miloš Macourek, Milan Šteindler říká, že to byl režisér Václav Vorlíček, na tom se sice neshodneme, ale možná to byl klíčový moment, odkdy se Milan začal orientovat na filmovou školu a mě polapila architektura. Adolf Born na to setkání vzpomínal i po letech, když jsme se potkali. Říkal: Vy jste ti kluci, co tehdy zazvonili…
