Rozhovor: Alena Ježková

Příběh malého vietnamského chlapce žijícího v Praze, moderní převyprávění národních
pověstí, legend a bájí, poutavě podané osudy našich panovníků a světců, dějiny i současný
život v českých a moravských klášterech nebo příběh rodiny na pozadí dějin 20. století, to jsou jen některé z námětů knih spisovatelky Aleny Ježkové. Autorku více než dvou desítek titulů pro děti i dospělé a držitelku mnoha ocenění odborné i široké veřejnosti jsme navštívili na jihočeském venkově, kde přes léto pracuje. A povídání to bylo moc příjemné, prázdninové. Nejen o knihách a vášni ke psaní, ale i o půvabu zdejší krajiny a houbařských úlovcích.

Na jihu Čech trávíte podstatnou část léta, máte tady kořeny?
Dědeček byl u dráhy a dostal tento pozemek u trati. Domek z roku 1937, který postupně zvelebuji, bývá mým letním útočištěm. Na venkově se mi výborně pracuje, mnoho knih
vznikalo právě tady. Oproti Praze, kde bydlím přímo v centru a jsem v zajetí hluku a turismu, mě zde nic neruší, jsem v soustředěném klidu a současně v přírodě, která je mi blízká. Jezdila jsem sem na prázdniny od dětství, znám spoustu kytek, stromů, ptáků.

Ptáčci nám dělají společnost i na zahradě, jsou tu sýkorky, strakapoud, hrdličky, také
veverka, v jezírku ryby a žáby… zkrátka živo.
Je úžasné nechat zvířata přijít až k sobě. Ráda pozoruji ptáky, jsem členem ornitologického svazu, jen pasivním, ale odebírám časopis Ptačí svět. Miluju odsud i pohled do otevřené krajiny, mám prochozené lesy v okolí. A vášnivě ráda sbírám houby, nosím plné koše, i tehdy,
když místní nemají nic. Chcete historku? Říkám jí Akta X.

Určitě, sem s ní.
Před pár lety jsem v lese na mýtince uviděla přes sto hřibů, prostě Akta X. Snesla jsem je na
hromadu, naplnila košíky a musela sundat i košili. Vtom jsem slyšela znechucené mužské hlasy: do lesa už mě nedostaneš, vždyť vůbec nic neroste. To utrpení, že jsem se nemohla svým úlovkem jen v podprsence pochlubit a musela se s ním schovat do houští, bylo vážně
k nevydržení!

Jedna z vašich posledních knih je o poutnictví. Poutnice – Tři cesty do Santiaga vypráví
o vašich cestách do Santiaga de Compostela. Vydáváte se na poutě i v Česku?
Ne, tady mě lákají jiné věci. Už pěkných pár let od června do září toužím být venkovankou,
zůstávám na své zahradě, v klidu. Zdejší krajina je tak přívětivá, taková kuchyňka, kde jste doma a je vám dobře. Zní to banálně, ale je to jako v jedné z knih Agathy Christie, kdy přijel navštívit slečnu Marplovou synovec z Londýna. Po dvou hodinách se jí znuděně ptal: „Co tady pořád děláš, tetičko?“ A ona, jak stříhala na zahradě růže, odpověděla: „Hochu, podívej třeba tady ta kapka rosy. Když ji dáš pod mikroskop, je jako moře, stejně tak zábavná.“ Souvisí to s pozorností, čemu ji věnujete, a já tady pořád něco objevuji. To samozřejmě neznamená, že necestuji. Mám ráda místa blízko rakouských hranic – Nová Bystřice, Slavonice, Uherčice, Vranov nad Dyjí, Znojmo až do Mikulova, to je moje oblíbená trasa.

– více v tištěném vydání Mojí země (na stáncích od 4. 8. 2022, nebo předplatné přes společnost SEND) nebo elektronickém vydání (registrací přes Alza.cz)