Když se před lety stěhoval herec Tomáš Hanák do Nižboru, netušil, jaké obrátky jeho život
nabere. Na zdejším nádraží zachránil starý železniční sklad a postupně vybudoval stylovou restauraci a ubytování. S obrovským nasazením, vlastníma rukama, bez finanční pomoci vytvořil místo s půvabnou atmosférou, kterému vtiskl i „odevzdal“ kus své osobnosti. Výsledkem, jak přiznává, překvapil i sám sebe. O životě na nádraží, posedlosti, svobodě i plánech do budoucna jsme si povídali právě tam.
Čas od času se někdo z umělců nadchne pro hospodu nebo nějaký gastronomický koncept, většinou to ale nedopadne moc dobře. Vy jste dokázal vybudovat nejen originální lokál, ale celou železniční oázu, kde lidé rádi tráví čas. To vás musí těšit, viďte? Když se v poklidném večeru při písni Franka Sinatry zvedne dvojice a dá se do lehkého tance, ne proto, aby se předváděla, prostě to tak cítí, to je okamžik, který zahřeje. Po pravdě, když se tu rozhlížím, sám někdy nemůžu uvěřit, že jsem to zvládl a dotáhl do konce. V takovém rozsahu, bez dotací. Patnáct let života, administrativní bitvy, spousta energie, času, peněz a komplet šedivé vlasy.
Všechno začalo záchranou nádražního skladu. To jste už tušil, že v něm bude hospoda?
Ne, děsila mě představa, že krásná budova z roku 1876 má zmizet ze světa. Vždyť patřila k životu mnoha lidí, chyběla by tu. Byla to temná zchátralá ruina bez oken, s propadlým krovem. Díky rakousko- uherské technologii byla ale v překvapivě dobrém stavu. Přemýšlel
jsem, co s ní, zda si neudělat originální bydlení blízko nádraží. Pak se mi ale zalíbila představa, že jdu od vlaku a míjím přívětivé místo, kde se dá posedět, najíst nebo koukat na
dobrý film. A kde se, snad, octnete v jiných, zašlých časech.
A ty vskutku dýchají z každého detailu. Není tady nic rušivého, nepatřičného, i toalety jsou zážitek… poezie dob minulých v železničním kabátku. Takhle jste si to představoval?
Jsem staromilec, mám rád věci ošuntělé, rezavé, s historií a příběhem, nenajdete tady jedinou současnou věc. Objížděl jsem nádraží a šroťáky a objevoval poklady. Vlastnoručně jsem vymontoval z vyřazených vojenských vagonů lavice, které po odstranění spousty vrstev barev teď slouží v lokále, pípa je z domku vážného, který byl určený k likvidaci, na cestě do Hořovic mi štěstěna přihrála nádherná litinová okna, která kopírují tvar vagonu. Jejich zasklení a osazení bylo namouduši martyrium, ale samozřejmě i obrovská radost a vzrušující práce.
Většinu prací jste dělali jen ve dvou, s místním řemeslníkem Honzou Janovským, a vymýšleli jste i různé technické vychytávky. Kutilství a manuální práce je vaše parketa?
Ke kutilství mám vztah od malička, zdědil jsem to po předcích, po dědovi z matčiny strany a po tátovi. Spoustu věcí jsem se musel učit, zkoušet. Pátrali jsme, vymýšleli, z čeho a jak co vyrobit, pochybovali, hledali, zkrátka dobrodružství. Přál bych každému, aby si užil tolik rozkoše z opracovávání a kontaktu se starým materiálem, kovem, dřevem, prehistorickými plasty, umakartem, acidurem. Člověk se u toho občas škrábne, někdy teče i krev, třeba teď ani nemůžu otvírat mobil otiskem palce, protože jsem si ho zhmoždil, a navíc ještě osmahl při svařování.
