Rozhovor: Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl není jen oblíbeným a velmi obsazovaným hercem, platí také za vyhlášeného
znalce hradů, zámků a historie. Není snad památka, kterou by neznal, na některých dokonce sám provázel. Ví, co se kde opravuje, kde všechno funguje, jak má, a kde naopak ne, přátelí se s kastelány i majiteli objektů. V době celkem nedávné přemýšlel zcela vážně, že herectví za kastelánství vymění. Nakonec ale vášeň, která ho provází už od dětství, zůstala koníčkem. A má radost, když ho může uplatnit i ve své profesi. Třeba jako průvodce televizního pořadu Skryté skvosty.

Provází vás pověst milovníka historie, hradů a zámků. Kde se tahle vaše záliba vzala?

Je to moje posedlost odmala. V šesti sedmi letech jsem se lapil do tenat a už mě to nepustilo. Nejprve jsem listoval v knížkách o hradech a zámcích, dělal rodičům výstavy,
pak je nutil k několikadenním výletům. Jak jen to šlo, začal jsem sám provázet. Návštěvami
hradů a zámků trávím většinu volného času i teď, je to něco, co mě uklidňuje a dobíjí. Obtěžuju s tím své herecké kolegy. Hrajeme například hru s pikantním názvem Budeme si ukazovat, kdy hádám, odkud je lavička v zámecké zahradě, rám okna, exponát, fragment. Snaží se mě nachytat. S Kryštofem Hádkem se sázíme: má slíbenou stovku za každý
obrázek, který neuhodnu. Nechci se chlubit, ale zatím na tom nezbohatl, uhádnul jsem vše.

I „poznávačku“ památek našeho Velkého vlastivědného kvízu jste zvládl bleskurychle a bez chybičky, klobouk dolů. Znal jste i všech deset objektů, které divákům blíže představujete v jarní novince České televize Skryté skvosty?

Nejde jen o hrady a zámky, ty jsem všechny znal, ale natáčeli jsme i v Dolu Michal, a to byla pro mě neznámá. Myslel jsem, že budeme točit jen díru v zemi, ale za dva dny, které jsme na každém z míst trávili, jsem se blíž seznámil s fenoménem industriálu, včetně života horníků. Musím uznat, že Dolní Vítkovice jsou celebrita, ale Důl Michal je mimořádná technická památka a neprávem opomíjené místo. Jsem rád, že se v pořadu objeví, snad mu pomůže zvýšit návštěvnost, zasloužil by si to.

Mezi objekty, na které jste zavítali, byl i severočeský Grabštejn. Na ten jste se celkem nedávno hlásil na pozici kastelána. Co vás to napadlo?

V době covidové pauzy, po pracovně hodně nabitých pěti letech, přišel pocit vyhoření.
Nedovedl jsem si představit, že se mám postavit před kameru nebo na divadelní prkna. Hledal se kastelán na Grabštejn, tak jsem se přihlásil, sepsal svou koncepci a úspěšně prošel prvním kolem. Už jsem se těšil, jak budu trhat lístky, doplňovat toaletní papír, provázet a pak na hradě zůstávat sám, až prohlídky skončí, v zimě se tam bude prohánět meluzína, v létě ještěrky po vyhřátých zdech. Někteří herečtí kolegové mě v té změně podporovali, jiní naopak odrazovali. Pak se ale obnovilo představení Dejvického divadla
a já při něm znovu „blafnul“, zahořel pro herectví a zjistil, že to je mé pravé místo. Ke druhému kolu jsem se s omluvou Národnímu památkovému ústavu už nedostavil.

Foto: archiv České televize, Televizní studio Ostrava, Nikola Tušl, Lukáš Černoch, Jerry Háša, Hynek Glos

– více v tištěném vydání Mojí země (na stáncích od 7. 04. 2022, nebo předplatné přes společnost SEND) nebo elektronickém vydání (registrací přes Alza.cz)