Dlouhou historií Ústí nad Labem

Možná za to může Vladimír Páral, že moje generace vnímala Ústí spíš jako jednu velkou chemičku než jako město památek a poutavé historie. Já jsem si tady svoje mínění rychle opravil a zkusím přesvědčit i vás.

Nedávno zrekonstruované sídlo Muzea města Ústí nad Labem a jeho největší interiérová chlouba Císařský sál.

Nejdřív malé opáčko z předchozí návštěvy Mojí země, kdy jsme si všímali především moderní architektury. Vzpomínáte? Jeden z prvních mrakodrapů u nás, ne-li první, ústeckého Spolku pro chemickou a hutní výrobu (tímto je pro tentokrát s chemií konec), honosné vily ústeckých průmyslníků, především Wolfrumova, gigantická mozaika, obchodní dům Labe s emotivní prolamovanou fasádou, architektonicky vysoce ceněný lanový most…

Ale dnes jsme v Ústí nad Labem za dávnější historií. Dlouhou historií! Proč dlouhou? Protože tohle místo na soutoku řek Bíliny a Labe si vybrali za své sídliště už lovci mamutů. Nejprve současníci Štorchovy tlupy od Dolních Věstonic a znovu o pár tisíciletí později, nějakých sedmnáct tisíc let před naší současností. Dokládají to četné nálezy kostí a pazourků v místech současné dálnice u Koštova a v Trmicích, na samém předpolí Ústí.

Po lidech starší doby kamenné bychom pochopitelně stavební památky hledali těžko. Zato z pozdějšího neolitu už Ústí stavební památku má – pozůstatky kruhové svatyně na Mírovém náměstí, staré sedm tisíciletí. Tak jako na celém našem území v polovině prvního tisíciletí po Kristu se i v oblasti dnešního krajského města objevili Slované. A ti začali psát nejslavnější kapitolu zdejších dějin – počátek českého státu. Ale připomínku bájné historky o Přemyslu Oráčovi, který to ze samostatně hospodařícího zemědělce dotáhl až na trůn, si nechme na závěr našeho putování.

Jedna z dominant Ústí nad Labem – pozůstatky mohutného hradu Střekov.

Přidržme se raději ověřitelnějších faktů. První písemná zmínka o Ústí pochází z roku 1056. Titulem královského města se mohlo pyšnit a také z něj hospodářsky těžit za Václava I. jako jedno z nejstarších českých královských měst. Jak rostla moc města, bylo potřeba je opevnit a chránit. Nejlépe královským hradem. A tak vyrostl na skále nad Labem mohutný hrad Střekov. Chránil vstup do města po významné vodní „dopravní tepně“ a tím i jednu z hlavních cest do Německa. A město v minulosti opravdu bylo potřeba chránit. I když ne vždy se to dařilo. Ústí nad Labem bylo několikrát vojensky dobyto a vypleněno.

Nejhůře za husitských válek. Hrad husité kupodivu zřejmě nechali na pokoji, ale město kompletně zpustošili. Další ránu, tentokrát nejen městu, ale i hradu Střekovu, zasadila třicetiletá válka. Hrad, mimochodem od 16. století s malou přetržkou dodnes ve vlastnictví rodu Lobkoviců, se už nevzpamatoval, ale dnes slouží jako turisty hojně navštěvovaná, zachovalá zřícenina, výletní cíl místních i pohledová dominanta města.

Samotné město Ústí nad Labem ale čekaly další válečné události. Zřejmě „nejslavnější“ byla bitva u Chlumce, na dostřel děl od Ústí. Děl Napoleonových vojsk i spojenců, kteří úspěšně zabránili Bonapartovi v postupu dál do Čech – kdeže tenkrát už byly jeho úspěchy u Znojma a Slavkova? 

Od onoho roku 1813, kdy celé okolí Ústí trpělo v důsledku působení vojsk všech zúčastněných armád rabováním a epidemiemi, město v 19. století už jen vzkvétalo. Strhlo hradby a otevřelo se obchodu a průmyslu, vydatně sycenému zdroji hnědého uhlí v okolí. Vyrostly nejen doly, ale i cukrovary, lihovar, textilky a… nu ano, tak ještě jednou – chemické závody. Ale to už jsme tam, kde jsme minule v Ústí naši reportáž končili.

Nedávno zrekonstruované sídlo Muzea města Ústí nad Labem.

Kde jinde se seznámit s historií města než v městském muzeu, tedy přesněji v Muzeu města Ústí nad Labem, jak zní jeho oficiální název. Muzeum je to letité a současně ve věku řekněme žáka páté třídy. Založeno totiž bylo už v roce 1876, stálé sídlo ovšem našlo až před devíti lety v rekonstruované, skvostné novorenesanční budově bývalé školy. Vedle více než dvou set tisíc sbírkových položek a šedesáti tisíc svazků v muzejní knihovně, které muzeum uplatňuje při svých výstavách a expozicích, je velkým projektem muzea v rámci spolku Collegium Bohemicum rozsáhlá expozice – jakési muzeum soužití Čechů a Němců na našem území. Téma společensky složité, a jak říká ředitel muzea Václav Houfek – horší než procházka minovým polem. Staletí trvající historie českých Němců by si ovšem „odminování“ už rozhodně zasloužila.

Pojďme si teď ještě představit minulost Ústí na stále živých objektech, které mají historii přímo v rodokmenu – kostelích a šlechtických sídlech. 

Pobělohorská vlna katolicismu zatrhla tipec nejen uvolněné atmosféře renesance, ale potlačila ji i v architektuře usilovnou barokizací kostelních budov. Platí to i pro původně dokonce románský kostel sv. Vojtěcha, který dostal barokní podobu v první polovině sedmnáctého století. V tomto případě je ovšem potřeba tvůrci přestavby architektu Broggiovi vzdát hold, jím přestavěný kostel se zařadil mezi přední barokní památky severních Čech.

Barokní fasáda kostela sv. Vojtěcha v působivém kontrastu s moderní budovou sousední banky.

Jen pár kroků od kostela sv. Vojtěcha stojí v centru města původně gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie. Sice stojí, ale tak trochu se kácí. Kostel je totiž svého druhu raritou. Během bombardování města za druhé světové války vychýlil výbuch bomby věž kostela o dva metry. Takže nejen Pisa nebo Karviná, i Ústí nad Labem může turisty lákat na šikmou věž. Stavební anomálie ovšem nesnižuje architektonickou a uměleckou hodnotu tohoto impozantního arciděkanského chrámu.

A ještě jednou baroko. Tentokrát světské. Zámek v místní části Krásném Březně. Původně renesanční, od roku 1730 barokní čtyřkřídlá budova s nárožními věžičkami a přístavbou je dnes sídlem územního pracoviště Národního památkového ústavu. Veřejnosti tedy standardně otevřený není, ale občas se zde pořádají výstavy, během kterých můžeme do interiéru nahlédnout. Běžně přístupný je ovšem krásný park se zámkem.

Na přístavbu zámku v Krásném Březně navazuje také pozoruhodný kostelík. Jeho výjimečnost spočívá v na našem území netradičním slohu tzv. saské renesance. Postaven byl na přelomu 16. a 17. století a do dnešních dnů si zachoval většinu původních prvků. Mimořádně cenný je zejména renesanční oltář s alabastrovými reliéfy. Kostel, na rozdíl od zámku, je veřejně přístupný.

Zámeček Větruše, oblíbené výletní místo s vyhlídkovou věží i terasou.

Jistě populárnější zámeček, alespoň pro obyvatele Ústí nad Labem, se tyčí na skalním ostrohu a terase vytvořené opěrnými kamennými zdmi na hraně Labského údolí pod Soudným vrchem. Kdysi tady zřejmě stával hrad, když ale jistý Johann Thomas požádal v tomto místě v polovině 19. století o stavební povolení, nebyl v jeho plánech nový hrad, ale bohulibější (a žaludku ještě více) záměr. Restaurace. Svou dnešní historizující podobu s prvky secese nese stavba od konce téhož století a do dnešních dnů přibyl k restauraci i hotel, nedaleké zrcadlové a přírodní bludiště, dětské hřiště, tenisové a volejbalové kurty. Atrakcí může být i samotná doprava na vrch, k objektu vede z centra města lanovka. Že jsem vám ještě neřekl jméno zámečku? Každý, kdo navštívil Ústí, jistě ví – Větruše.

Místu kolem Větruše se říká Soudný vrch. V minulosti totiž nebylo jen místem zábavy. Vyprávět by o tom mohli odsouzenci, kteří se zde loučili s pohledem na město i se životem na popravišti z 16. století. Renovovanou stavbu popraviště najdeme jen pár minut chůze od Větruše po červené značce.

Za dalšími objekty se musíme vydat kousek za Ústí nad Labem. Ale opravdu jen pár kilometrů. 

Zámek Trmice.

Trmice. Zdejší zámek v tudorovském slohu si postavili v polovině 19. století Nosticové. Dnes je v držení města a slouží jako kulturní centrum, příjemný relax nabízí i zámecký park. V zámku najdou velcí i malí kluci, a vlastně proč ne i holky, expozici modelové železnice.

A teď se podíváme kousek po proudu Labe, do obce Velké Březno. Kdo se těší na zdejší výborné pivo Březňák, bude asi zklamán, tentokrát míříme na pozdně empírový zámek, který zde nechal vystavět hrabě Karel Chotek, který se jako český purkrabí významně zasloužil o rozvoj českého království, zejména Prahy. Pečliví čtenáři našeho časopisu si možná vzpomenou, že byl i hlavní postavou nejstarší portrétní fotografie – tehdy daguerrotypie – v České republice.

A teď už k místu, které by možná mohlo být hodno naší nejvyšší pozornosti. Stadice, obec několik kilometrů od Ústí směrem na Prahu. Proč ty pochybnosti? Protože slávu Stadic rozšířil kronikář Kosmas ve svém jistě záslužném díle, o jehož stoprocentní věrohodnosti ovšem lze, slovy diplomatů, místy s úspěchem pochybovat. Nicméně, popusťme uzdu fantazii a uvidíme na poli u Stadic statného oráče jménem Přemysl a poselstvo, které ho od pluhu odvedlo rovnou na knížecí stolec. Mytickou událost předcházející vzniku prvního českého státu (na Velkou Moravu pochopitelně nezapomínám) připomíná u Stadic pečlivě udržovaný památník.

Zámek Velké Březno.

Foto: Pavel Radosta, Jiří Preclík a NPU

– více v tištěném vydání Mojí země (na stáncích od 4. 2. 2020, nebo předplatné přes společnost SEND) nebo elektronickém vydání (registrací přes Alza.cz)