Co Čech, to tanečník

Naše země je vyhlášená výborným pivem, ve světě obdivují
naše sklářské výrobky. Říká se – co Čech, to muzikant. Je tu ale ještě
další zajímavý fenomén. Takový český klenot. Národní poklad, přesně v duchu této rubriky. Taneční kurzy pro mládež, jednoduše taneční.

Tradice tanečních kurzů vznikla v rakousko-uherském mocnářství v první polovině 19. století. Tehdy se taneční staly „masovou“ záležitostí. Je pozoruhodné, že v téměř nezměněné podobě se udržují dodnes pouze u nás a na Slovensku. Okolní Evropa žasne, srovnatelnou masovou účast najdeme snad jen na severu Rakouska a jihu Polska. I takové země, jako je Anglie, Německo nebo Norsko, kde společenský tanec a zejména jeho soutěžní, sportovní forma je velice oblíbená, neznají hromadné taneční kurzy pro mládež. Jinak tomu není ani za oceánem. Taneční školy Freda Astera ve Spojených státech patří do každého většího města, ale žáci jsou zde spíše v duchu americké filozofie vychováváni individuálně. Čím to, že právě u nás se taneční těší stále velké oblibě, a jak to dnes v tanečních vlastně chodí?

Pánové, zadejte si dámy

Připomeňme, že taneční nejsou a nikdy nebyly povinné. Přesto jsou u středoškolské mládeže víceméně samozřejmostí. Taneční školy najdeme v každém větším městě. Obvykle samy oslovují studenty druhých ročníků s poměrně velkou odezvou. Téměř stoprocentní účast je u gymnazistů, do kurzu se přihlásí kolem poloviny studentů ostatních středních škol (průmyslovky, zdravotní školy, obchodní akademie). Nejméně, či spíše ojediněle navštěvují taneční studenti učebních oborů. Ti by to ovšem podle slov tanečních lektorů potřebovali nejvíce.

Taneční začínají většinou na podzim a končí v zimě závěrečným plesem. V běžných lekcích se studenti učí nebo pokoušejí naučit jednotlivé tance. S větším i menším úspěchem. Někdo se i na závěrečném plesu zdá být pohybovou průpravou příliš nepoznamenán. Valné většině se ovšem vcelku zdárně podaří taneční přípravku zvládnout.

Krok sem, krok tam

K tanečním základům patří v kurzech valčík, polka, waltz, chacha nebo jive. Každá taneční škola si pak volí, jaké další tance do výuky zařadí. Tango, quickstep, slowrock, rock’n’roll, salsa či mambo. Tance standardní, latinskoamerické, jazzové. Výběr je pestrý, obecně jsou ale mladými v oblibě tance rychlejší. Je až dojemné, jak soustředěně se snaží mladí tanečníci myslet na taneční kroky, otočky a obraty. Podívaná je to často roztomilá. Dupání a dusání, šlápnutí na nohu je běžné, stejně jako srážka párů (zejména při polce), občas i pád, smích. Lektoři dělají, co mohou, aby „to“ vypadalo jako tanec. Každý učitel má svoje praktiky, pomůcky, fígle, takže frekventanti kurzů se mohou řídit třeba pokyny „krok, krok, ťap, ťap, točím, točím, ťap, ťap, pozor couvám, ťap, ťap“. Tipněte si, ke kterému tanci patří tahle instruktáž – „Do slečny, do pána, mezi její, mezi jeho“. Správně. Valčík.

Co etiketa?

Součástí výuky je nejen tanec, ale i společenská výchova, etiketa. To nezní zrovna cool a in, slovy náctiletých. Žádá se vůbec ještě o tanec formulkou „smím prosit“? Dovolit se a zdvořile požádat ve slovníku „puberťáků“? Budete se možná divit, ale ono to v kurzech funguje. Snad i proto, že jsou zde frekventanti oslovováni dámy a pánové. I když jisté modifikace, ze kterých by na Gutha-Jarkovského nebo Ladislava Špačka šly mrákoty, taky zaslechnete. Každopádně blahořečme taneční za to, že mladí přijdou do styku se společenskou výchovou a jsou relativně ochotni jí naslouchat. Je to i zásluha samotných tanečních škol a je chvályhodné, že se pravidla společenského chování snaží podat atraktivní, moderní formou. Nejde o žádné poučování, spíše o apel na takt, ohleduplnost, úctu a estetiku. Přiznejme si, že rodiče jsou mnohdy už dost unavení a rezignovaní ve výchově dospívajících, a tak je příjemné, že to za ně v tanečních na chvíli vezmou.

Společenská premiéra aneb Šaty dělají člověka

Pro mnohé náctileté jsou taneční první společenskou premiérou i zkouškou. Jsou i tací, pro které je společenský oděv nepřekonatelná překážka. Obléct si sako a vydržet dvě hodiny v polobotkách je natolik stresující, že se buď ani nepřihlásí, nebo přijdou jednou, dvakrát a skončí. Co si budeme povídat, zvyknout si na společenský oděv není jednoduché. V tomto směru, zdá se, jsou v jisté nevýhodě chlapci. Zatímco dívky mají na výběr z nepřeberného množství šatů různých střihů, materiálů i barev, k tomu střevíčky i kabelky, chlapci si moc vybírat nemohou. Tmavý oblek, košile, polobotky, kravata nebo motýlek, někde povinné bílé rukavičky. A nemají to jednoduché ani z praktického pohledu. Dívky se v šatech těší většímu pohodlí a vzdušnosti, hoši se doslova koupou ve vlastním potu, v zapnuté košili, obleku a přiškrceni kravatou. Přiznám se, že této „křivdy“ na mužském pohlaví jsem si všimla až jako matka účastníka tanečních. Možná máte podobnou zkušenost. První lekce, první polobotky velikosti 44, oblek na výšku 190 cm, slušivá zelená košile, kravata, nagelované vlasy. Opravdu je to ten student sportovního gymnázia, který zná jen šusťáky, tenisky a raketu? Pak návrat z první lekce. Upocený, unavený, s krvavými ponožkami a skvrnami na těch úžasných nových polobotkách. Náplasti na puchýře sháněli druhý den i všichni spolužáci. Nikoho ale první bolestná zkušenost neodradila a všichni absolvovali nadšeně celý kurz. Inu, těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

Prodloužená, příležitost pro rodiče

Pomyslné vrcholy mají taneční v prodloužených. Většinou se v průběhu kurzu uskuteční dvě nebo tři. Bílá prodloužená, vánoční nebo závěrečná, věneček. Záleží na zvyklostech konkrétní taneční školy, vždy se ale jedná o událost se zvláštní atmosférou. Večerní róby, živá hudba, volba nejlepšího tanečníka či tanečnice. Výjimečnost je i v tom, že jsou zváni rodiče, často prarodiče, učitelé. Poprvé a někdy i naposledy si zatancují tátové s dcerami a synové s matkami. Je zajímavé, že mladí se příliš nebrání, ačkoliv jinak už společné aktivity s rodiči vesměs sabotují. Je jakousi samozřejmostí, že rodiče jsou u toho jejich velkého vstupu na parket, do společnosti a vlastně tak trošku i do světa dospělosti. Jedno oko nezůstane tento večer suché a mnoho tanečníků střízlivých (neboť děti už nejsou tak docela dětmi). Chvíle dojemné střídají chvíle veselé i komické. Najdou se určitě i vzpomínky na nevyvedenou prodlouženou, ale vždy tyto večery patří k životním zážitkům, které se vryjí do paměti všech účastníků.

Óda na taneční

Těžko hledat vysvětlení, proč se taneční v našich zemích tak drží. Svou roli hraje zřejmě více faktorů. Tradice. Do tanečních kurzů se u nás chodilo i za války, kdy se jinak tančit nesmělo. Místo vstupného se občas platilo v naturáliích, třeba v podobě slepice. Chodili naši rodiče, my i naše děti. Máme dlouhodobé zázemí tanečních škol a kvalitních učitelů tance. Vždyť světový věhlas si kdysi získali čeští taneční mistři i takzvaní roznašeči polky, tance, který tak trochu dobyl svět. Tančit je zkrátka kde a umíme tanec učit. Touha tančit a muzicírovat je nám blízká. Jsme považováni za národ rytmický a tančíme rádi. Folklórní i společenské tance.

Slogany tanečních škol říkají „tanec je krásný způsob, jak být spolu, tanec má přivést jednoho člověka k druhému, má smysl komunikační“. Nepochybně. Ale nejen to. Má rozměr sociální, morální, estetický. V době narůstající obezity buďme rádi za každý pohyb, za alternativu kyberzábavy, která dnes mladé tak „zaměstnává“.
Sice to něco stojí, myšleno finančně, ale investice je to dobrá (na rozdíl od placení účtů za telefony dětí). A životní zážitky, první lásky, třeba i první kocovina, trapasy, ty se penězi měřit nedají. 

krok, krok,
ťap, ťap, točím, točím

tanec je krásný způsob, jak být spolu

Poděkování www.tsdynamic.cz, www.starlet-brno.cz


Foto: Monika Hlaváčová a Jiří Dosoudil