Basbaryton na vinici

Za běžného režimu, v časech necovidových, bychom si ani netroufli hledat v nabitém programu Adama Plachetky skulinku na rozhovor. Jeden z nejuznávanějších světových operních pěvců pobývá většinu roku v zahraničí a zastihnout ho v Česku není snadné. Teď to ale možné je. A trošku překvapivě nás nasměroval do Znojma, na „chalupu“, kde tráví s rodinou spoustu času. Ochutnávka vína, spokojené pobíhající děti, kamarád ve sklípku i rozzářené Adamovy oči prozrazovaly, že slavný basbarytonista je tady už pěkně zakořeněný. 

Foto: Pavel Radosta
Jak jste se na jižní Moravě, coby rodilý Pražák, ocitl? Nemáte tu žádnou rodinu, vaše žena pochází od Ostravy… A popravdě, neznám nikoho, kdo by jezdil z Prahy na chalupu u Znojma.

Tohle místo jsme volili optikou mého angažmá ve Vídni, kde jsem byl deset let. Odtud je to sem jen hodina cesty. Od roku 2005 jsem do Znojma jezdil na hudební festival, nejprve do divadla, pak do Louckého kláštera. Našli jsme si tady kamarády, a když jsme v roce 2016 dělali Dona Giovanniho a měli už první dceru, začali jsme se poohlížet po nějakém zázemí na přespání. Kamarád nám nabídl rodinný sklep na vesnici a nám se tam tak zalíbilo, že jsme začali shánět vlastní. Za necelý rok jsme jeden našli. V červenci 2019 jsme dostavěli a v březnu jsme se sem na půl roku přemístili.

Musí to být velký kontrast, až extrém, být na roztrhání, vystupovat na jevištích těch nejprestižnějších operních domů po celém světě a pak půl roku trávit na Znojemsku. Co to s vámi dělá?

Nechci znít, že se rouhám, situace je samozřejmě vážná a ještě bude, ale přinesla mi možnost být s rodinou, za což jsem vděčný. Když se podívám zpětně na můj „normální“ život, přijde mi dost povrchní. Přestože jsem se snažil pracovně zvažovat, co budu dělat, co je důležité a co mi dává smysl, pořád toho bylo tolik, že s nejbližšími jsem komunikoval přes telefon a kradl si chvilky, kdy můžeme být spolu. Většinu roku jsem byl z domova. Tvrdil jsem sice, že nejsem přepracovaný, vyhořelý, že moje práce je mým koníčkem, ale až se ten kolotoč zastavil, zjistil jsem, jak mě to osvěžilo, a samotného mě překvapuje, jak málo mi práce chybí. Máme ale také výhodu, že máme finanční rezervu, někteří pořadatelé, zejména ti zahraniční, dokonce část smluv platí, jiní kolegové jsou na tom mnohem hůř.

To je tedy upřímné vyznání. 

Nám se ten problém trefil do času, kdy o nás děti stojí a vlastně poprvé nás tak dlouho mají oba, mě i moji ženu, pohromadě. A tady jim to svědčí. Áďa tu zvládá i distanční výuku, obě holky tady mají sociální kontakty, jsme na konci vesnice, kde jsou jen pole a vinice, běhají s dětmi po venku, půl dne je nevidíme, jsou u sousedů. Ale pak se bez varování objeví celá banda u nás a že jdou na oběd. Obzvlášť mladší Barunku, kterou situace zastihla coby hodně malou, je jí teď dva a půl, to formuje. Vezme kolečko a klidně s námi dvě hodiny vozí hlínu. Zatímco starší Adélka vyrostla jako městské dítě – ví přesně, kde jsme bydleli naposledy v New Yorku a kde tam mají nejlepší sushi, ale ten vztah k práci takový nemá. Ovšem místní nářečí chytají obě (smích).

Takže vesnice, víno, manuální práce… pracujete i ve vinohradu?

Pomáhám kamarádům na vinici kousek odsud, vezmu vás tam – mají vysazený Sauvignon, Veltlín a Ryzlink – typické odrůdy pro zdejší půdu. Můj favorit je Veltlín a ten loňský se vážně povedl. Už mám bohužel jen pár lahví. Jmenují se Lambeck podle opata Louckého kláštera a zdejšího rodáka, po jehož zajímavých osudech dál pátrá kamarád Jirka. 

A jsou uloženy v archivu vašeho útulného sklípku.

Bylo fajn, že jsem mohl být u toho, když jsme to tady stavěli. Vidět, jak se dva měsíce rodí sklípek klenutý zevnitř, bylo úžasné. U nás je snad jen jedna firma, která to umí, museli jsme na ni dlouho čekat. Měl jsem obavy, že bydlení v domku bude stísněné, jak se vměstnáme a co na to řekne žena, parcela měla jen 45 metrů čtverečních. Ale naštěstí máme pořádnou kuchyň, takže se tu dá vařit, a v létě jsme udělali terasu a zahradu, což jsou vlastně takové pokoje navíc. My sem jezdíme i na víkend, v pátek večer holky doma osprchujeme, vyčistíme zuby, šupneme do pyžama a jedeme. Mně je fuk, jak dlouho řídím, když je dobrá dálnice, dá se to.

To, že jste skromný, co se vašich úspěchů týče, se o vás ví, ale vy jste skromný i na životní prostor. Když si představím, že normálně žijete v New Yorku, Vídni a v Praze. Ruch velkoměsta tady nepostrádáte?
Mám rád oba protipóly – město i přírodu. Vyrůstal jsem v Praze na Vinohradech, na rušné křižovatce, celé dětství jsem usínal buď s magneťákem, nebo poslouchal oknem auta a koukal, jak mi lítají světla po stropě. Teď v Praze bydlíme zase na rušném místě. Hluk mi nevadí, naopak, jsem na něj zvyklý, na rozdíl od mé ženy, ta zavírá okna a obědvat na terasu ji nedostanu. Já mám spíš problém usnout v tichu. Teď je to fajn, dáte si něco do sluchátek,
ale když jsem dřív jezdíval hodně na vodu a večer všechno utichlo, slyšel jsem každý závan větru a znervózňovalo mě to.
Foto: Pavel Radosta
Máte procestované i Česko?
Relativně dost toho znám právě z vody, z řek. Babička byla z Kutné Hory, děda bydlel u Mělníka, na dovolenou jsme vyjeli třeba do Zlatých hor. A jak jsem začal pracovat, jezdil jsem dost na Moravu, tady jsem měl víc projektů. Dělali jsme také kurzy v Rajnochovicích, takže Valašsko a žena pochází z Ostravska. Nejsem znalec, ale mám projeté i nějaké hrady a zámky. A teď tu máme na dosah krásný národní park, kam jsme v létě často vyráželi.
Jak to jako světoběžník máte s vlastenectvím?
Hezké vlastenectví podporuju, jsem hrdý na to, že jsem Čech, ale na druhou stranu pro nějaké vymezování nejsem. Praha nebo Popice, New York nebo Česko, všude jsou lidé stejní a je na vás setkávat se s těmi, kteří vám sedí. I když samozřejmě nějaké národnostní charakteristiky asi budou. 
Řadí se k těm českým třeba humor, co myslíte? Protože zrovna k vám humor patří. Což je ve spojení s klasikou bezva.

Možná je to i česká vlastnost, že si děláme legraci ze spousty věcí. Je pravda, že třeba v Německu s vtipy snadněji narazíte. Dobrá legrace, když je humor vkusný, nezná hranic. Alespoň já to tak mám. I když jedna paní profesorka na konzervatoři mi říkala: Ty máš takový specifický humor, tebe musí člověk buď pochopit, nebo zabít. Je pravda, že moje žena to taky někdy nedává.

V opeře legrace je?

Najdou se umělci, kteří ji berou smrtelně vážně, ale to není moje krevní skupina, s těmi na večeři po práci nezajdu. Prostředí opery ale rozhodně není škrobené.

Vám se daří svět opery dlouhodobě popularizovat a přibližovat širšímu publiku. Zazpíváte si i se zpěváky jiných žánrů – pop, jazz, v loňském roce jste dvakrát vyprodal 02 arenu, jako první zpěvák klasické hudby.

Otevřít svět opery těm, kteří by ke klasice hledali těžko cestu, je pro mě velká motivace. Koncerty v O2 areně přesně takhle zafungovaly, dostával jsem zprávy, že si po nich lidi kupovali lístky na Pražské jaro nebo do Národního divadla. Což bohužel záhy všechno kvůli covidu padlo. Tohle mě fakt hodně mrzí. Asi se budeme do arény muset vrátit, abychom tu
energii obnovili. A překračovat hranice žánrů mi přijde fajn, baví mě to a samotného obohacuje. Když je dobrý muzikant, je radost s ním muzicírovat, ať už se věnuje jakémukoliv typu hudby. Pro mě je hlavně důležité, aby hudba zněla přirozeně, i klasika, aby v ní byla lehkost, přestože jsou za tím hodiny dřiny a preciznost.

Vy sám jste si cestu k opeře našel tak trochu náhodou. Na konzervatoř jste se hlásil proto, že tam šel váš kamarád hornista, a dostal jste se, jak se říká, o prsa, jako poslední.

Zpětně mi to přijde jako čiré bláznovství, že jsem to vůbec zkusil. To snad ani nejde říct: odvážnému štěstí přeje. Zpíval jsem jen ve sboru a vůbec jsem se nepřipravoval, na rozdíl od ostatních. Zadání bylo: jedna lidová a jedna umělá píseň. A já jsem netušil, co je umělá
píseň, že to má být Schubert nebo Beethoven. Našel jsem ve zpěvníčku Já, písnička pod umělou písní My Bonnie lies over the ocean a tu jsem zazpíval. Komise byla tak konsternovaná, že mě nezastavila a jen koukali. Je ale pravda, že jsem znal teorii ze sboru, měl jsem rozsah, hlas zněl slibně a neměl jsem žádné zlozvyky z dřívějšího zpívání.

Tak to s vámi zkusili. Lákal vás ale zpočátku spíš muzikál…

Že mě vzali jako posledního, jsem se naštěstí dozvěděl až po roce. Celý prvák jsem žil v tom, jaký musím být talent, když jsem se dostal bez přípravy, měl jsem sebevědomí na rozdávání. Když mi na začátku druhého ročníku pan profesor Löbl řekl, že mám konečně uvolněný hlas a začneme se učit zpívat, byl jsem hrozně překvapený. „Cože, myslel jsem, že už to umím!“ 

To on vás nadchnul pro klasiku?

Celé moje další směřování byla jeho zásluha, kdybych byl u kohokoliv jiného, tak z toho nejspíš nebylo nic. Perfektně m odhadl, profesně i lidsky, chytlo mě to tak, že jsem byl pětkrát šestkrát týdně v divadle a zatoužil být součástí toho světa. Pan profesor mě výborně vedl nejen technicky, ale dokázal mě motivovat tak, aby mě práce bavila, nic mě neodradilo,
byl mi rádcem i ve výběru práce v další kariéře. Konzultovali jsme spolu, jakou nabídku přijmout, co se pro mě v danou chvíli hodí. Já mám obecně štěstí na lidi. V začátcích i na chápavé lidi z agentury, kterou jsem v Čechách měl a která mě vypiplala…

Taky na svou manželku, sopranistku Kateřinu Kněžíkovou, kterou jste poznal už na studiích.
Kačky je mi moc líto, co se minulé sezóny týče. Měla ji vyšperkovanou – několik debutů,
nahrávání dvou Janáčků, měla našlápnuto. To já přišel o takovou „normální“ sezónu, ale pro ni byla mimořádná. Bere zpívání víc jako poslání, přes emoce, baví ji učit, zatímco já jsem větší realista, vidím v něm hlavně práci, která by nás měla živit. Asi tu nejkrásnější,
kterou si dovedu představit, dokud to jde dobře a netrápíte se. 
Dojmete se hudbou?
Bohužel těžko, nedokážu ji už poslouchat nezaujatě. Sleduju moc věcí, které pak ruší ten celkový dojem – tady pozdě nástup, moc vysoko, režie, svícení…Podvědomě slyším, co všechno je špatně, rozkládám to na komponenty, nemůžu si tu hudbu užít a nechat ji jen na sebe působit, což mě mrzí. Ale třeba u kreslené pohádky Coco, na kterou se s holkama díváme, při závěrečné písničce dojatý jsem.
 Co plány do budoucna, jak to vidíte?
Vymýšlíme nějaké projekty s kamarády, v létě se nám povedl festival tady ve Znojmě a pár improvizovaných projektů, věřím, že festival bude i letos, i když to nejhorší nás asi teprve čeká. Říkám si, že budu míň pracovat, teď, když jsem si vyzkoušel, jaké to je, ale sám jsem zvědavý, co bude. Upřímně neumím odpovědět na to, jak bude svět vypadat dál. Teď se snažím ze situace vytěžit maximum pozitivního tím, že jsem s rodinou.
Foto: Pavel Radosta
 

Rozhovor z čísla 2/2021 časopisu Moje země

– více v tištěném vydání Mojí země (na stáncích od 3.6.2021, nebo předplatné přes společnost SEND) nebo elektronickém vydání (registrací přes Alza.cz)