Na vyšehradském Slavíně zbývá místo už jen pro jednu rakev.
Která česká osobnost by si zasloužila zde spočinout? Napište nám!

Hrobka

pro 55 nesmrtelných

Legendární Vyšehrad byl sídlem mytické Libuše i prvních českých knížat. Když se v 19. století vlastenci poohlíželi po místě vhodném ke zřízení „národního hřbitova“, nemohli zvolit lépe.

Srdcem hřbitova na pražském Vyšehradě je hrobka Slavín, dle zakládací listiny z roku 1889 určená „k ukládání nejpřednějších o vzdělanost, pokrok a blahobyt národa českého vynikajícím způsobem zasloužilých mužů“ (s dámami se moc nepočítalo – mezi 55 zde dnes uloženými nebožtíky je žen pouze 5). Dozvuk národního obrození měl v českém podání jeden přinejmenším evropsky unikátní rys. Zatímco okolní národy se klaněly velikánům meče a moci – viz třeba rakouský Heldenberg či německá Valhalla – náš Slavín byl určen výhradně mistrům ducha.

Díky tomu se zde záhy sešla velmi vybraná společnost. Na prvního pochovaného čekal Slavín osm let po svém dokončení – stal se jím v roce 1901 básník Julius Zeyer. Osazenstvo monumentální neorenesanční hrobky se pak postupně obohacovalo o Sládka, Vrchlického, Kohouta (ten sem byl uložen proti své vůli), Marvana, Muchu, Destinnovou, Fragnera, Křižíka, dočasně Nerudu (po protestech rodiny byl přenesen do blízkého hrobu) a další hvězdy našeho národa. Jako poslední se k nim v roce 2006 připojili Rafael Kubelík a Oskar Nedbal.

O Slavín pečuje spolek Svatobor, jemuž ovšem hrobku v roce 1970 odebral stát. Tehdy Slavínu započaly zlé časy. Před úplným rozkladem ho zachránil až v roce 1990 opět zmrtvýchvstalý Svatobor, který zajistil důkladné opravy a rekonstrukci celého areálu. Vnitřní prostředí Slavína ale pořád zůstává křehké, takže sem lze vpustit jen asi 15 malých skupinek návštěvníků ročně.

Mezi výkvětem českých „nesmrtelných“ zůstává ještě volné místo pro jednu rakev či 5–6 uren. Nedávno se objevil nápad, že by sem byly přeneseny ostatky malíře Kupky z pařížského Père Lachaise. „Oficiálně se ale na nás s tímto požadavkem nikdo neobrátil,“ říká Václav Potoček ze Svatoboru. Dovede si pan Potoček představit ve Slavínu někoho z dnešních velikánů – třeba Karla Gotta? „K tomu se nemůžu vyjadřovat. Není ale vyloučeno, že už se dá na Slavín pomalu pohlížet jako na uzavřenou kapitolu.“ O čemž by svědčilo i to, že poctu uložení sem ve své době odmítli třeba Seifert, Zrzavý či Hrušínský.

Hrobka plná géniů druhé půle 19. a 20. století ovšem i tak zůstává unikátem… ■

Náhrobní deska z černého mramoru oznamuje, že v útrobách Slavína odpočívá i slavný malíř Václav Špála.

„Pomáhej – osvěcuj – pamatuj!“ – to heslo dal Palacký do vínku Svatoboru. Na snímku jeho rukopis na zakládací listině.

Sníh, mráz a zmar… Vyšehrad patří k nejromantičtějším hřbitovům u nás – proto je vyhledáván milovníky těchto míst, kteří sem jezdí z celého světa.

Hřbitov je vlastně i obrovskou galerií těch nejkvalitnějších funerálních plastik, které u nás za poslední dvě staletí vznikly. Můžete se tu procházet dlouhé hodiny – a stále budete objevovat něco nového.

Na každém kroku narazíte na některého z velikánů českého národa – odpočívá tu Antonín Dvořák, Max Švabinský, K. H. Mácha, Karel Čapek i zhruba dvě stovky dalších nositelů slavných jmen.

Není u nás moc lidí, kteří se mohou pochlubit, že byli v kryptě Slavína. Její prostory jsou přístupné pouze zcela výjimečně – navíc do nich mohou vždy jen skupinky po 10 lidech, a to na 10 minut.