Znáte někoho, kdo každý den mluví tři hodiny na víc než půl milionu lidí? Já už ano. Hlas Lucie Výborné provází posluchače Radiožurnálu od roku 2008 každým všedním dopolednem. 

Měl jsem obavu, že rozmlouvat s člověkem, který je možná v tomto oboru českým rekordmanem a rozhodně profesionálem, nebude jednoduché. Bylo. Bylo nad houbovou polévkou, bylo příjemné, bezprostřední a zajímavé. Takové, jaká je i Lucie Výborná.

Moderátor

nesmí být automatem na otázky

❱ Začněme rozhovor těžším kalibrem. Máte ráda houbovou polévku?

Ne.

❱ Tak něco lehčího. Co je v životě podstatné?

Nevím, jestli je to nejpodstatnější, ale je důležité být sám sebou. Když člověk navléká pod tlakem společnosti, rodiny, partnera a okolí různé masky, ztrácí sám sebe.

❱ A není právě tohle úděl moderátora? Nemusí se stylizovat, přizpůsobit posluchačům, ke kterým mluví?

Nemusí. Nesmí. Pokud to udělá, posluchači to poznají. Stejně tak jako poznají, když je moderátor vyhaslý, když svoji práci dělá už jen mechanicky, bez zájmu o věc. Moderátor nesmí být automatem na otázky. A rozhlas je v tomhle spravedlivější než televize. Televizní diváky ještě ošidí zářivý úsměv a dlouhé nohy, ale ty jsou vám v rádiu málo platné. Musíte zaujmout tím, co říkáte a jak to říkáte. I když i tady je úsměv „slyšet“.

❱ Lucie Výborná se usmívá téměř neustále. To „téměř“ znamená, že pokud vejdete s pípajícím mobilem do studia, kde se právě živě vysílají zprávy, Lucie se neusmívá, Lucie se mračí. Do smíchu jí také nebylo v samotných začátcích jejího působení na Radiožurnálu, kdy se posluchači nemohli smířit se změnami, které do této stanice přinesla Barbora Tachecí. Lucie Výborná se stala na chvíli živým hromosvodem.

To bylo těžké. Přišla jsem někam, kde mě nechtěli. Ale bylo to rádio. Práce, která mě bavila. A baví. A to mi celou situaci ulehčilo. A netrvalo to dlouho.

Pracovní stůl moderátorky v Českém rozhlase – několik monitorů, mikrofonů, sluchátek, blikajících světýlek, desítky káblíků, drátů, papíry s poznámkami a hrnek s čajem.

Moderátor je jen slyšitelnou špičkou rozhlasového vysílání. Zázemí mu tvoří mimo jiné rozsáhlý „newsroom“, pracoviště, kde se připravují podklady, zprávy, shromažďují informace. V rádiu jsou jedním z nepřátel nežádoucí zvuky, které by mohly uniknout do vysílání. Proto na zázemí Radiožurnálu dohlížejí němé akvarijní rybičky.

❱ Z nepřítele veřejnoprávního lidu se Lucie Výborná stala nejoblíbenější moderátorkou loňského roku. Dnes patří ke stálicím Radiožurnálu a její posluchači by ji zřejmě bránili s větší vehemencí, než ji kdysi odmítali. Lucie, chtěla jste být moderátorkou odmalička?

Kdepak. Chtěla jsem být závodnicí.

❱ Stalo se. Lucie Výborná závodně lyžovala, hrála tenis, dnes chodí po horách, leze po skalách, potápí se, surfuje. A cestuje. Cestuje aktivně, na cestách točí dokumenty, fotografuje, loví ryby…

…ten rybolov je tam omylem… je to jen úsměvná historka, kterak nouze naučila Lucii loviti. Stalo se ve Finsku, místní kolega novinář mě vysadil kdesi daleko od města, u jezera, u srubu bez elektřiny, s bochníkem chleba, lahví vodky a čtyřmi čokoládami… a nečekaně odjel. Ještě na mě houkl, že za chatou jsou rybářské pruty, tak ať si něco chytím k jídlu, že se vrátí za dva dny. V životě jsem prut nedržela a mé počínání bylo velmi komické.

❱ Vzhledem k tomu, že spolu dnes mluvíme, tak jste chytila rybu.

Chytila, omluvila jsem se jí a upekla ji. Ale rybolov a samota u jezera mi na cestách opravdu není cílem. Tím jsou setkání s lidmi. Jejich příběhy. Ráda s lidmi mluvím.

❱ Za dobu vašeho působení v rádiích, televizích, divadle, časopisech jste musela dělat rozhovory s tisícovkami lidí. Na každý z nich se musíte připravovat. Nevyčerpává to?

Není to jednoduché, co host, to jiné téma. Ale na druhé straně je úžasné, co všechno se dozvím. Je to další univerzita. Hosté Radiožurnálu často nemají nic společného se šoubyznysem, reprezentují nejrůznější obory. Je fascinující mluvit se špičkovými odborníky v lékařství, vědě, archeologii, umění… O něco těžší je vést rozhovor o relativně známějších věcech nebo lidech a vyhnout se všem klišé. Jen politikům se vyhýbám, na ty má Radiožurnál vlastní pořady.

Ve francouzských Alpách.

Na rybách.

❱ Vyvedl vás někdo z míry?

Mám naopak z takových situací radost. Příklad z nedávné doby – Jakub Kohák, vyhledávaný režisér reklamních spotů a dnes i herec. Neřízená střela. Ale osvěžující. Ve chvíli, kdy se na lidi valí dramatické a pochmurné zprávy, krize, problémy Řecka, mrazivé počasí… přijde do studia Kohák a svět se rázem změní.

❱ Dojal vás někdo?

Velmi emotivní byl rozhovor s Richardem Müllerem. Pro někoho možná depresivní, ale byl velmi osobní až intimní. Byl „o něčem“. Pamatuji si ho dobře a posluchači snad také.

Chtěl jsem se Lucie Výborné zeptat ještě na spoustu dalších věcí, na cestování, na fotografování, které ji očividně baví, na to, co nemá ráda nebo co jí v životě chybí. Ale houbová polévka byla statečně dojedena a na Lucii čekala maminka a každodenní koloběh věcí všedních, nutných a ubíhajících.

Napadlo mě, na co by se Lucie Výborná zeptala Lucie Výborné, kdyby dělala rozhovor sama se sebou. Co by ji rozesmálo, čeho se bojí, na co by se neodvážila nikdy zeptat a na co by si nikdy neodpověděla.

Ještěže Lucie už v té chvíli mizela – závodním tempem – v garážích Českého rozhlasu. ■

Ve studiu se Lucie Výborná cítí jako ryba ve vodě.