Ruce-Pixmac000081698963.jpg

Z letních táborů

Strašidelné historky dnešních dětí od autora „Černých sanitek“.

Potemnělou chatou se nese ponurý hlas vypravěče. Napjatí posluchači se k sobě vyděšeně tisknou a bojí se sebemenším pohybem narušit strašidelný příběh. Z okolního lesa se náhle ozve zahoukání sovy, které jako by potvrzovalo děsivé poselství vyprávěného příběhu. Ano, to starobylé zlo, které není z lidského světa, číhá na neopatrné pocestné právě zde...

Ne, nejsme svědky černé hodinky za časů našich praprababiček. Vítejte na jednom z dětských letních táborů letošního léta!

Tábory, školy v přírodě a lyžařské zájezdy představují pro badatele lidových tradic nevyčerpatelnou studnici folklorních vyprávění. Strašidelné příběhy dnešních dětí v sobě často uchovávají starobylá témata pověstí, které dospělí už dávno zapomněli. Jsou fascinující ukázkou toho, že lidová slovesnost žije i dnes, ve věku televize, internetu a mobilů.

Učitelka a řezník

Tento příběh si vyprávějí děti na Žižkově odnepaměti. Před dávnými časy, snad ještě za komunistů, zde žila stará protivná učitelka českého jazyka, která měla velkou zálibu v jazykolamech.

Komu jazykolamy nešly, toho nesnášela a zasedla si na něj. Jednou měla ve třídě kluka, který špatně mluvil, tudíž pro něj jazykolamy představovaly problém. Tak ho zlá učitelka pořád nechávala propadnout, až nakonec školu nedodělal a odešel z ní. Našel si ale práci v řeznictví, kde byl docela spokojen.

I tam ho však učitelka dostihla. Vstoupila dovnitř a začala před jeho šéfem vykřikovat, zdali má řeznictví zapotřebí zaměstnávat takového troubu a jiné hrubosti. Nakonec mladíka kvůli zlé učitelce vyhodili i z práce.

Zlomený chlapec už pak nemyslel na nic jiného než na pomstu. Jednoho večera si na učitelku počkal v tmavé uličce a začal ji škrtit. Křičel na ni přitom jazykolamy. Stará dáma mu před svou smrtí ještě stihla probodnout ukazováčkem hrdlo. Skonali společně.

Dnes spolu straší na Žižkově v den, kdy děti dostávají vysvědčení.

Roztomilý příběh kombinující horor s nezáměrnou komikou je ukázkou spontánně vzniklého dětského vyprávění, které se zřejmě vyskytuje pouze v České republice. Můžeme ho považovat i za svéráznou žákovskou kritiku výuky našeho mateřského jazyka.

Vraždící rukavice

Skupina dětí vyrazila na letní tábor. Několik dnů vše probíhalo v klidu, ale jedné noci se ze stanu ztratilo jedno z dětí. Vedoucí ho našli ležet v lese s uřezanýma rukama. Táborový lékař konstatoval, že bylo zavražděno uškrcením. Zavolali policii, ta prohledala okolí, ale pachatele neobjevila. Děti proto dostaly zákaz vycházet v noci ze stanů.

Následující noc se jednomu z chlapců chtělo na záchod. Kamarádi ve stanu ho varovali, ať raději nechodí ven a dojde si na nočník, ale chlapec nedbal. Ostatní se ho proto rozhodli z bezpečí stanu sledovat. Chlapec zašel do lesa, když tu se najednou v černočerné tmě objevila bílá rukavice, chytila hocha za ruku a odtáhla ho do lesa. Ráno našli chlapce v mlází mrtvého a bez rukou.

Hoši ze stanu řekli vedoucím, co v noci viděli, a vedoucí se rozhodli postavit hlídky. Bílá rukavice se v noci objevila znovu, aby uchvátila jednu z hlídek. Duchapřítomný vedoucí se k ní ale připlížil a bodl ji kapesním nožem. Vytryskla krev. Ukázalo se, že bílá rukavice není duch, ale člověk!

Do tábora znovu přijela policie a začala všechny vyslýchat. Táborový lékař si vzpomněl, že viděl k ránu táborového kuchaře, jak podezřele bloumá po táboře. Policisté prohledali kuchyň i kuchařovu chatičku a našli v ní bílou rukavici potřísněnou krví. Kuchař byl zatčen, vedoucí si oddechli, a táborový život se zase vrátil do normálních kolejí.

Po pár nocích se ale děti začaly ztrácet znovu. Bílá rukavice se vrátila! Hlavní vedoucí si už nevěděl rady, zašel proto za doktorem a povídá mu: „Pane doktore, já už nemůžu, pořád kolem sebe vidím bílou rukavici, vraždí nám děti. Nemůžeme ji chytit, je to určitě člověk, někdo, kdo nosí bílé rukavice.“ Pan doktor na vedoucího chápavě pokýval, otevřel šuplík, vytáhl bílé rukavičky a UŠKRTIL HO…

Typický příklad dětského hororového vyprávění. Strašidelné příběhy jsou dětmi vyprávěny monotónním děsivým hlasem; poslední dvě slova malý vypravěč nahlas vykřikne a ke všeobecnému zděšení začne škrtit jednoho z posluchačů.

Strašidelný hotel

Prisera-od-Radosty.jpg

Někde v Čechách existuje starý hotel, kde straší. Jednou šla v tom hotelu uklízečka poklízet pokoje. Vstoupila do jednoho z nich, kde začala upravovat povlečení. Najednou se před postelí objevila mužská postava ve staré uniformě! Uklízečka nečekala a vzala nohy na ramena.

Dodnes je v tom pokoji někdy cítit mrtvolný zápach. Vypráví se, že se v hotelu za druhé světové války ukrývali ruští vojáci a děsivé úkazy možná souvisejí s nějakou tragédií, která se v něm odehrála.

Dětské strašidelné vyprávění zasazené do neurčitého místa, které lze s úspěchem vyprávět kdekoli. Strašidelný hotel se většinou nachází právě v okolí tábora či školy v přírodě, kde je historka vyprávěna… 

Černý vlak

Tenhle strašidelný příběh mi poprvé někdo vyprávěl na táboře u Sázavy v roce 2002. Již si nepamatuji, kdo to byl. Slyšela jsem ho při stezce odvahy, která se odehrávala v lese nad táborem. Ostatní mi ho vyprávěli schválně, abych se víc bála.

V lese nad táborem je osamělá železniční trať se zastávkou. O půlnoci prý na ni přijíždí černý vlak plný duchů a duchové do něj stahují všechny lidi, kteří se zrovna v okolí nešťastnou shodou okolností vyskytují.

Zrovna když jsem se během stezky odvahy blížila k železnici, začala odbíjet půlnoc – a nějaký vlak opravdu jel! Tak jsem se bála, že jsem se schovala za strom. Naštěstí jsem za ním zůstala a nic mě do vlaku nezatáhlo. Dnes bych historce o černém vlaku už neuvěřila, ale tehdy tomu bylo jinak.

Tyto historky byly u nás oblíbené již v meziválečných letech, částečně díky tvorbě Jaroslava Foglara. Strašidelné příběhy tohoto druhu jsou odborníky sbírány třeba i v Rusku či USA, kde jsou označovány jako „pověsti táborových ohňů“.

Černý vlak versus správce

Ve stejném táboře, nad kterým jezdil vlak duchů, dělal správce podivný pán. Měl neupravené šedivé vlasy, dlouhé vousy a vždy se tvářil zle. Nejděsivější na něm ale bylo, že měl jednu ruku amputovanou v lokti. Kvůli tomu se ho dost dětí bálo a vznikaly různé historky o tom, jak o ruku přišel.

Většina dětí se shodovala, že se správce kdysi o půlnoci střetl s už zmíněným vlakem duchů. Na rozdíl od jiných nešťastníků se ale duchy nenechal zavléct dovnitř – pevně se držel zábradlí a když se vlak rozjížděl, ruku mu utrhl.

Proto se prý černý vlak neustále o půlnoci vrací k táboru, aby si ho odvezl celého.

Navazující „pověst táborových ohňů“ je na rozdíl od předchozího příběhu, na jehož vzniku mají možná podíl vedoucí, pravděpodobně výtvorem samotných dětí.

Duch Francise Drakea

Jednou na táboře jsme v chatkách vyvolávali duchy. Už nevím přesně koho, ale myslím, že Francise Drakea. Protože jsme neměli svíčku, vyvolávali jsme ho nad baterkou. Vyvolávání nás za chvíli přestalo bavit, protože se – světe, div se – nic nedělo. Tak jsme jen seděli a vykládali si strašidelné historky.

No a najednou zničehonic zhasla baterka. Na těch chatkách nebyla elektřina, tak nastal zmatek a hledání světla. Pak jsme rozsvítili jinou baterku a dál si povídali, když tu najednou vypadlo tričko z poličky. To už jsme byli nervózní.

No a ve finále se propadlo horní patro postele. To už jsme byli docela v háji a do rána jsme nespali.

Vyvolávání duchů, jednoduché spiritistické pseudoseance, patří k oblíbeným zábavám dětí – především dívek na začátku dospívání. Na našich letních táborech se začaly masově objevovat od 70. let 20. století. Zdá se, že jejich popularita stále dokáže konkurovat i počítačovým hrám, iPadům a iPhonům.

Vyvolávání Boženy Němcové

Když mi bylo asi deset let, nechali nás s o dva roky starší kamarádkou rodiče samotné doma, abychom se vzájemně pohlídaly. Kamarádka mi začala vyprávět, co slyšela ve škole o vyvolávání ducha Boženy Němcové. Jedné holce na vedlejší základní škole prý přitom Němcová vyškrábala oči! Rozhodly jsme se vyzkoušet, zda vyvolávání funguje.

Z papíru jsme vyrobily schůdky, které se podle mojí kamarádky měly přistavit k zrcadlu, aby po nich mohla Božena Němcová vystoupit ze zrcadla do pokoje. Zavřely jsme se v koupelně, zapálily svíčku, přistavily schůdky a vyvolávaly. Nestalo se ale nic. I tak jsme byly pěkně vystrašené a pro jistotu rozsvítily všechna světla v bytě, která jsme nechaly rozsvícená až do doby, než se naši rodiče vrátili.

Do dneška jsem nepochopila, proč by měla zrovna Božena Němcová být zlý duch a vyškrabávat oči! Někdo mi kdysi říkal, že měla těžký  život a chce se mstít; i tak to ale nedává moc smysl.

Jednou z nejoblíbenějších postav, která je dnešními dětmi vyvolávána jako duch, je spisovatelka Božena Němcová. Těžko říci, čím si autorka Babičky tuto pochybnou čest vysloužila. Některé děti tvrdí, že je zlým přízrakem proto, že byla během svého života hodná a všichni dobří lidé se po smrti stávají zlými duchy.

Nejstrašnější duch

Duchy prý občas vyvolávají i dospělí. Tenhle příběh jsem slyšela od čtrnáctileté kamarádky, která ho tajně odposlechla od sousedky její matky, která se stavila na odpolední čaj a vylíčení novinek ze života na sídlišti. Její mámě i sousedce bylo tehdy asi čtyřicet let.

Sousedka byla s partou stejně starých přátel na horách. Jednou večer v chalupě, když už byli všichni nemálo posilněni alkoholem, někoho napadlo vyvolat ducha Adolfa Hitlera. Nejdřív to vypadalo, že vyvolávání nefunguje.

V tu chvíli se však rozrazila dvířka od kamen a z pece vyšlehly obrovské plameny, které spálily bundu oné sousedky, sušící se vedle na židli.

Malí skeptici nevěřící ve funkčnost vyvolávání duchů jsou často svým okolím přesvědčováni podobnými historkami. Duchy údajně vyvolávají i dospělí, a ti by přeci dětem nelhali… Nebo ano?

Spaní na batohu

Na táboře jsme se dozvěděli důležitou tábornickou poučku. Když člověk spí ve stanu na nerovném povrchu, i kdyby jen mírně svažitém, musí se vyrovnat tím, že si pod trup nebo nohy dá batoh. Jinak hrozí, že se mu krev nahrne do hlavy nebo do nohou, a je vysoká šance, že umře.

Tábornická „moudrost“ podobná varování o zákeřných škvorech, kteří údajně vlézají spícím táborníkům do ucha a prostřihávají jim ušní bubínky. Pověry tohoto druhu kolují po generace a nezdá se, že by v dohledné době zanikly…

PETR JANEČEK je etnolog a sběratel moderní lidové slovesnosti, autor trojice sbírek soudobého folkloru Černá sanitka, které se vedle knižního dočkaly televizního, rozhlasového i divadelního zpracování. Tyto příběhy nasbírali posluchači jeho univerzitních přednášek v Praze a v Brně v roce 2013.

MOJE ZEMĚ 6/2012
Městské legendy a fámy: lidová slovesnost dneška

MOJE ZEMĚ 1/2013
Horory 21. století: městské legendy o vrazích, maniacích a přízracích

MOJE ZEMĚ 3/2013
Komedie všedního dne: každodenní humorné příběhy

MOJE ZEMĚ 4/2013
Láska v moderním folkloru: fámy o vztazích, erotice…

PŘÍŠTĚ:

MOJE ZEMĚ 6/2013
Vánoce 21. století: městské legendy a fámy doby adventu

MOJE ZEMĚ 1/2014
Mýty o zdraví: novodobé fámy o nemocech a úrazech

Maniaci v krojích

Starší spolužáci nás na základce ve Strážnici během konání folklorního festivalu strašili historkami o partách maniaků, kteří na něj přijedou z Brna oblečení v krojích. Chodí pak okolo školy a lákají malé děti na lízátka do parku, kde jim vyřezávají vnitřnosti a prodávají je někam na Slovensko.

Svérázná místní verze obecně rozšířené strašidelné fámy o únoscích lidských orgánů, v tomto případě spojená s varováním před návštěvníky našeho největšího mezinárodního folklorního festivalu.

Lidožraví sumci

Na Slapech, v černé hlubině pod skalami naproti břehu rekreační oblasti Měřín, prý žijí agresivní sumci, kteří se živí lidským masem. Člověka, který se tu koupe, stáhnou pod vodu, čímž jej utopí. Pak jej zaklíní někde v hloubce mezi kořeny, a nechají tam několik týdnů „změknout“, respektive „uzrát“, přičemž z něj pomalu uždibují. Potápěči tam často nacházejí zaklíněná torza těl.

Hororová varianta strašidelné historky o nebezpečných sumcích, vyprávěné po celém světě s různou mírou drastičnosti a uvěřitelnosti. Rybářská latina má skutečně tuhý kořínek.

Tajný pokoj

Tuhle historku jsem slyšela od svojí starší sestry, která studuje lékařskou fakultu v Praze. Na koleji Hvězda je prý údajně tajný zazděný pokoj, kde kdysi bydlela studentka lékařské fakulty, která byla velmi snaživá a pořád se jen učila. 

Jednou, když byl díky státnímu svátku prodloužený víkend a všechny ostatní studentky odjely domů, zůstala sama na pokoji a učila se tam. Hned první noc ji napadl a zavraždil neznámý vrah, který využil příležitosti, že byla kolej opuštěná.

Jak tam ležela zavražděná přes prodloužený víkend, její krev se „zažrala“ do postele, do koberce i do omítky a nešlo se jí zbavit ani ji nijak zakrýt. Vedení koleje proto rozhodlo pokoj raději zazdít a před studentkami se tvářit, jako by nikdy neexistoval.

Na sklonku dětství strašidelné příběhy nekončí: na střední a vysoké škole se mladí lidé seznamují s novou tradicí mládežnických děsivých historek. Ty jsou většinou realističtější než dětská vyprávění – duchy i přízraky v nich střídají zdánlivě skuteční vrazi a maniaci.

Překvapení na pitevně 

I tohle mi vyprávěla starší sestra, která studuje lékařskou fakultu v Praze. Stalo se to prý jejímu staršímu kolegovi.

Na pitevně lékařské fakulty se hned první semestr ztratila studentka na praxi. Byla dlouho pohřešovaná, nakonec bylo pátrání ukončeno bez výsledku. Když byli další semestr na pitevnu přivedeni noví studenti prvního ročníku, jeden student – shodou okolností bratranec pohřešované studentky – měl začít pitvat tělo jako první. 

Když odkryl z těla plátno, se zděšením zjistil, že mrtvé tělo patří jeho pohřešované sestřenici!

Mládežnické historky jsou na rozdíl od místně specifických vyprávění menších dětí většinou rozšířeny globálně; dostávají se k nám pomocí tisku, televize a především internetu. I náš příběh je mezinárodní městskou legendou, která koluje po celém světě minimálně od roku 1768.

Petr Janeček
Pixmac.cz
Pavel Radosta
Téma: 
Zajímavosti
Z letních táborů
Číslo 5/2013
||

Informace pro předplatitele

Vytisněte si dárkový poukaz:

Darkovy-poukaz.pdf

Bližší informace a objednání předplatného Mojí země:

Tištěná verze

SEND předplatné Praha
Tel.: +420 225 985 225
www.send.cz

Elektronická verze

AlzaMedia
www.alza.cz

Ediční plán 2018

1/2018 vychází 1. února
2/2018 vychází 5. dubna
3/2018 vychází 7. června
4/2018 vychází 2. srpna
5/2018 vychází 4. října
6/2018 vychází 6. prosince

Ediční plán 2019

1/2019 vychází 7. února
2/2019 vychází 4. dubna
3/2019 vychází 6. června
4/2019 vychází 1. srpna
5/2019 vychází 3. října
6/2019 vychází 5. prosince

Inzerce v časopise

Magazín Moje země nabízí řadu příležitostí k propagaci služeb, zboží, k prezentaci záměrů nebo image vaší společnosti. Prostředky jsou standardní inzertní plochy, sponzoring rubrik, PR články a aktivity. Reklama v časopisu Moje země je přiměřená a vstřícná nejen k zadavateli, ale i čtenáři a tím i pozitivně vnímaná a účinná.

Podmínky inzerce zde.

PARAMETRY
Náklad 12 tisíc výtisků, z toho 5 500 předplatitelů
Rozsah 96 stran + 4 strany obálky
Formát 175 × 255 mm
Čtenost 50 tisíc za číslo, 110 tisíc za delší období
Struktura 58 % ženy, 42 % muži
středoškolské vzdělání 46 %
vysokoškolské vzdělání 31 %
Periodicita dvouměsíčník
Cena výtisku 49 Kč, předplatitelé 39 Kč
Roční předplatné 234 Kč
Distribuce prodejní místa PNS po celé ČR
FORMÁTY INZERCE
Form-inz-01.png
Form-inz-02.png
INZERCE V RUBRICE REGION
Form-inz-03.png

Ediční plán 2018

1/2018 vychází 1. února
2/2018 vychází 5. dubna
3/2018 vychází 7. června
4/2018 vychází 2. srpna
5/2018 vychází 4. října
6/2018 vychází 6. prosince

Inzerce na webových stránkách časopisu

banner A šířka 981 px, výška 196 px
banner B šířka 239 px, výška 410 px

Vydavatel

MOJE ZEMĚ ČESKO s. r. o.
Gromešova 769/4, 621 00 Brno
Tel.: +420 532 193 011
www.mojezeme.cz
GPS: 49°15'3.933"N, 16°35'21.374"E


DIČ: CZ29364426
IČO: 29364426

Registr: Krajský obchodní soud v Brně
16.7.2012, oddíl C, vložka 75575
Šéfredaktorka
Kobzova
Martina Kobzová
Tel.: +420 728 726 068
E-mail: kobzova@mojezeme.cz
Marketing manažer
a obrazový redaktor

Redakce
Radosta
Pavel Radosta
E-mail: radosta@mojezeme.cz
Bartik.jpg
Ivo Bartík
Produkce Vedoucí inzertního oddělení
Rudolecka
Drahomíra Jindrová
Tel.: +420 532 193 030
Mob.: +420 723 129 935
E-mail: rudolecka@mojezeme.cz
Kobza.jpg
Pavel Kobza
Tel.: +420 532 193 032
E-mail: kobza@mojezeme.cz
 

AKTUALITY
A

28. 5. 2016

Již od třetího června je 3. číslo časopisu Moje země na stáncích. Připravili jsme pro vás opět rozšířené vydání za stejnou cenu.

28. 5. 2016

Pod vrcholky hor a ve stínu místních vesniček se skrývá tajemství, které čarodějné Jeseníky ukrývají již stovky let. Pojí se s krutou minulostí, kdy stovky žen v plamenech podlehly honu na čarodějnice.

1. 4. 2016

9. června bude zahájena 58. Smetanova Litomyšl a trvat bude do 3. července. Připraveno je 35 pořadů s celkovou kapacitou přes 29 tisíc míst.

SL2016_logo.png

Stránky