Také se rádi touláte po zajímavých hřbitovech? Naše země jich má tisíce.
Ta sladká vůně
věčnosti…
„Stále jsou naši mrtví s námi a nikdy vlastně nejsme sami,“ píše básník Jan Skácel. Je tomu tak – v přeneseném a zčásti i ve skutečném slova smyslu. Naše země je protkána tisíci hřbitovů: od dávno zapomenutých vesnických pohřebišť po obří pražské Olšany. Naši mrtví jsou nedaleko nás – a spolu s nimi i jejich příběhy…
Návštěva hřbitovů přirozeně budí smutek. Také však jde o jakési melancholické rozptýlení, které nejvíce přitahuje ženy. Zvláště na podzim, v čase tlejícího barevného listí, ranních mlh a slunce, které už nehřeje.
V jednom průzkumu z roku 1995 více než 60 % dotázaných příslušnic něžného pohlaví uvedlo, že rády příležitostně navštěvují hřbitovy. Třetina z nich dokonce prohlásila, že si tak s oblibou krátí volný čas na dovolené.
Jediné políbení ruky: v rakvi
„Zahrady smrti“ vyvolávají sladkobolný smutek. V cizině to dobře vědí. Existují tam speciální turistické programy, vedoucí po slavných hřbitovech – od Milána přes Moskvu až po Los Angeles. Megahitem je pařížský Pére Lachaise a na něm hrob Jimmyho Morrisona ze skupiny Doors: prý jde o vůbec nejnavštěvovanější místo posledního odpočinku na světě.
Více než bulvárem tisíckrát probírané příběhy ale romantické duše zaujmou osudy prosté, jednoduché, dávno zapomenuté. „Po pravdě řečeno mě takové životy – byť se na náhrobcích objevují jen v suché zkratce – hluboce dojímají,“ říká psycholožka Zuzana Heinigová. „Představuji si, co to bylo za lidi a jak se jim líbilo na světě.
Na hřbitově v Počáplích třeba najdete hroby tří sester Macháčkových, jež všechny zemřely na souchotiny v průběhu pouhých pěti let. Nejmladší se jmenovala Rézinka a dožila se pouhých osmnácti let.
V posledním roce života však dokázala tak poplést hlavu Janu Nerudovi, že jí zůstal celý život věrný! Přitom se jí dotknul jen jedinkrát – to když jí při pohřbu v otevřené rakvi políbil ruku. Při tom pomyšlení se mi vždy zarosí oči…“
Soucit a dojetí: to jsou důvody, proč má citlivější pohlaví k toulkám po hřbitovech větší sklon. Velké i malé osudy, lidé dobří i zlí, životy naplněné i zmarněné – to vše se tam točí v obrovském víru dočasnosti a pomíjivosti. Nakonec ani ty hřbitovy tu nejsou navěky.
Květinky vichrem skosené
Popel jsi a v popel se obrátíš? Samozřejmě – ale není popel jako popel! Tedy mysleli si to zřejmě příbuzní (dědici?) „jeho blahorodí hraběte Friedricha von Arco“, jemuž v nápise na jeho hrobě v Havířově popřáli „libé odpočinutí urozeného popela“. Hle – ponížená servilnost ještě i na věčnosti.
Přímo podněty na román najdete na náhrobcích z 18. a 19. století. Tehdy ještě vládl pěkný zvyk, který pozůstalým velel na náhrobku aspoň ve stručnosti vylíčit životaběh zesnulého. Škoda, že dnes tomu tak není (ale svým způsobem zase začíná být – viz rámeček Vše, čím jsem chtěl být).
Někdy jde jen o důstojný náznak nesmírného hoře: jako třeba v případě pomníku, na nějž nechal v Brně zoufalý otec Filip Frauendorfer vytesat „svým dítkám Janu, Karlu Josefovi a dcerušce Zuzaně Markétě, květinkám skoseným vichrem lakotné smrti“ (děti zemřely buď na mor, nebo na choleru).
Jindy je vyprávění epické a zármutek mnohomluvný, nešetřící výtkami vůči osudu. Bůh zde bývá jedinou útěchou – zato však mnohem účinnější, než jaké má k dispozici náš dnešní ateistický věk.
Takové vroucné příběhy jsou třeba na valašských hřbitůvcích. Dočtete se v nich o nadějném chasníkovi, jenž byl zabit židlí v hospodě při odvodové pitce. O dívce, která zemřela den před svou svatbou; text o ní hovoří jako o panně. O muži, který se utopil, když při povodni zachraňoval souseda. O dítěti, jež spadlo do studny a nedovolalo se pomoci. O všeobecně oblíbeném učiteli, jehož cestou do kostela skolil blesk. O matce deseti dětí, která zemřela při porodu jedenáctého.
Unikátní je v tomto ohledu hřbitov s osmdesáti malovanými hroby-kapličkami, kterým se pyšní Albrechtice nad Vltavou. Zvláštní náhrobky vymyslel tamní farář Vít Cíza v roce 1840, kdy zemřely jeho matka a sestra. Na hrobech jsou malby od místního umělce Františka Mikuleho a veršované texty, popisující životy zesnulých vesničanů. Zní už ale trochu šroubovaněji, není v nich tolik bezprostřednosti jako na Valašsku.
Oč lidsky hodnotnější jsou ale i tyto příběhy než prázdné pózy, jež jsou dnes občas k vidění. Víme o hřbitovech, kde mají náhrobky s fotografiemi nebožtíků s ferrari či mercedesem v pozadí. O parte, jejichž součástí jsou polooděné ženy. Možná vrcholem je ale parte s rozesmátým mužem, sedícím za stolem s lahvovým pivem v ruce. Text praví: „Teď už na všechno se…“ Parte si dotyčný (pocházel ze severomoravského městečka) nechal natisknout dlouho před smrtí, hospodští kamarádi do něj pak jen připsali datum.
Vraťme se ale ke smrti „vážně míněné“ a provázené upřímným smutkem. Od 17. století u nás existovaly tištěné „návody na dobrou smrt“. Kandidátovi nebytí se v nich připomínalo, co vše má udělat: poprosit za odpuštění ty, na nichž se provinil, rozdělit majetek, poděkovat manželce za společný život, dát ponaučení dítkám… Možná je škoda, že dnes už nic takového není.
Lidé za oněch dávných časů umírali jaksi usmířeně. „Dnes mně, zítra tobě,“ konstatuje nápis na hrobě Anny z Kelče. Není to jako dnes, kdy je smrt namnoze chápána jako trapná křivda, v mladším věku dokonce jako nevkus, společenské faux-pas.
„Dojímá mě i nápis ‚Et in Arcadia Ego…‘, který najdete na hrobech od doby romantismu,“ dodává Zuzana Heinigová. „Arkádie byla ve starořecké mytologii země věčného štěstí. Nebožtík nám tak přes propast času vzkazuje, že i on ji navštívil, i on zažil něco nádherného: lásku, děti, prostě naplněný život. Kolik z našich spoluobčanů – uštvaných hádkami o peníze a rozvody – by si mohlo dovolit tohle napsat na svůj hrob? Nemluvě o tom, že drtivá většina lidí dnes vlastně žádný hrob nemá. Část pohřbů končí v rodinných velkohrobech, kde jen přibude jméno a data, část v podobě další urny v kolumbáriu (sídlišti pro nebožtíky) a zhruba třetina jako urny zastrčené někde ve skříni (nemluvím teď o těch urnách, jež si příbuzní ani nevyzvednou).“
Praha, matka hřbitovů
V naší zemi je v současné době 5 799 hřbitovů (do čehož nepočítáme třeba pohřebiště lovců mamutů u Vyškova či pohřebiště upírů u Čelákovic, kostnice apod.). Z nich zhruba dvě třetiny spravují obce, zbytek pak různé církve. Tři desítky hřbitovů patří soukromým osobám.
Zlatou érou hřbitovů u nás bylo 18. a 19. století – tehdy se bohatě investovalo do uměleckých děl na hrobech a mnohé hrobky byly větší než ve 20. století chaty. Za smrt se nikdo nestyděl. Nedělní rodinné procházky na hřbitov byly běžné. Nádherné třeba musely být na barokní hřbitov v moravských Střílkách – ten je sám o sobě skvělým architektonickým dílem – či na hřbitov kolem kostela na Zelené hoře na Vysočině. Luxusní je ale třeba i hřbitov v Opavě anebo v Plzni.
Dodneška z té doby mnoho nezbylo – zloději kovů odvedli své příšerné dílo, vandalové ho pak dokončili. I tak jsou ale pozůstatky našich hřbitovů pořád monumentální podívanou. Až půjdete o dušičkách dát květiny na hrob svým blízkým, zkuste se projít i dalšími uličkami pohřebiště – třeba narazíte na opravdu zajímavé věci.
Největší šanci k tomu máte samozřejmě v Praze, kde je na osmdesát hřbitovů. Jen na Olšanech odpočívá dvakrát více lidí, než kolik jich žije ve Znojmě! Trochu stranou zájmu leží velezajímavý Malostranský hřbitov. I přes staletí chátrání a devastace – včetně pokusů o úplnou likvidaci – to je pořád galerie uměleckých děl, jíž navíc atmosféru dodává hustý břečťanový koberec. Původně tu byla vinice, kterou za morové epidemie přeměnili v pohřebiště.
Hřbitovu vévodí mohutný pomník pasovského biskupa Thun-Hohensteina. Byl tady však pohřben i K. J. Erben a řada dalších osobností. Je smutné, že většinu z nich – včetně Erbena – kvůli vandalům přesunuli na jiné hřbitovy. Z národních buditelů, jimiž hřbitov kdysi proslul, vlastně zůstal jen Pešina z Čechorodu.
Pokud se vám podaří sem dostat – po většinu roku je hřbitov kvůli bezpečnosti uzavřen – vyhledejte místní legendu: Svatou holčičku. Je to dojemný náhrobek Aničky Degenové, která zemřela v roce 1851 jako tříletá. Legenda praví, že do ní nebesa omylem vložila duši anděla, ne dítěte. Proto se musela Anna při nejbližší příležitosti – jíž byl nešťastný pád z okna – zase vrátit do ráje. Zvláštní je, že Anička zde má překrásný umělecky provedený náhrobek. Jak si ho mohli její rodiče – nádenice a policista – dovolit?
Adopce: hrob, nebo hroch?
Dobové „zapomnění na smrt“ způsobilo, že hřbitovy a hroby chátrají. Na jedné straně nám nová technika umožňuje prohlížet si je i z pohodlí svého bytu: třeba Slavín si projdete virtuálně na svém počítači i mobilu. Na druhé straně však upadla úcta k místům posledního odpočinku (v dokonalé podobě už ji vlastně udržují jen Židé, kteří jsou v tomto ohledu nesmlouvaví).
V Praze a několika dalších velkých městech proto dostali nápad, který je stejně praktický jako ještě nedávno nepředstavitelný. Adoptujte cizí hrob! „Když si lidé mohou v zoo adoptovat hrocha, proč ne u nás hrob?“ řekli nám na správě pražských hřbitovů. „Co je větší kulturní hodnota?“
Péči přitom už zoufale potřebují dokonce i hroby kulturních velikánů – třeba malířů Jakuba Schikanedera a Antonína Slavíčka. Jejich díla se prodávají za miliony, ale jejich těla spočívají v propadlých neudržovaných hrobech.
Další ve frontě stojí (vlastně leží) třeba Julius Mařák, Otakar Ostrčil, Ladislav Klíma, Zdenka Baldová, Jan Karafiát, Karel Noll, V. M. Kramerius, Ladislav Stroupežnický a řada jiných velikánů (více na www.hrbitovy.cz). Dočkají se posmrtné záchrany? ■
Číslo 5/2013
