Soudce.jpg

Bože, vynes ordál!

V dávnověku neměli policii vyzbrojenou počítači, čtečkami otisků prstů, rozbory DNA a bůhvíjakými dalšími chytrými metodami. Tehdy pokud pachatele nechytili se zakrváceným nožem v ruce, nemohli mít jistotu. Přesněji řečeno – tu jistotu jim mohl dát jen Bůh.

„Tak šest a šest mužů proti sobě stojí, stejné mají koně, ve stejné jsou zbroji, za podmínek rovných bít se mají spolu. Rudolticům se zprvu dobře vedlo, chovali se však příliš obmeškavě, když některým z Věnků podrazili sedlo, že sletěli dolů, nedbali už na ně a ti opěšalí se pak nejlíp kláli a nejvíc škod jim v boji nadělali. Proto zvítězili, a tak podle práva celý Rudoltův rod brzy se jim vzdává. Tak po lítém boji došlo k rozhodnutí. I když neskončil ten zápas ničí smrtí, přece pobili se jako vlci spolu a potoky krve tekly po okolu.“

Bůh tedy nakonec rozhodl, na čí straně je právo. Souboj se odehrál v Hradci nad Labem mezi rody vladyků Rudolta a Věnka, kteří si už dříve – z neznámých důvodů – pomordovali tři své členy. Ve strachu před úplným vyhubením rodů – vendetta v Čechách bývala běžná věc – se rozhodli odevzdat svůj spor do rukou Páně. A Pán rozhodl. Mimochodem až nečekaně humánně.

Tento příběh si můžete v původní verzi (naše je převedená do moderní češtiny) přečíst v Dalimilově kronice, odehrál se prý v roce 1315. To už u nás zlatá éra ordálů – neboli božích soudů – pomalu končila…

A pohlaví jí povadne

Nejstarší zaznamenané boží soudy se odehrály v Mezopotámii téměř před pěti tisíci lety. My jsme pro ně převzali německý výraz „ordál“, který je příbuzný jak slovu Urteil (rozsudek), tak staršímu českému „ortel“.

V té či oné podobě se ordály používaly prakticky všude na světě. Někde šlo o proces až poetický. Třeba v případě podezření Židovky z nevěry kněz napsal na tabulku křídou „kletby“, omyl je vodou a tu dal ženě vypít. Pokud je vinna – „břicho se jí vzduje a pohlaví povadne“ – tedy stane se neplodnou.

V Ghaně zas museli žalovaný i žalobce přeplavat řeku plnou krokodýlů. Když to nezvládl ani jeden? Pak byl sice úradek božího soudu poněkud záhadný, ale na odvolání už bylo stejně pozdě. V Dánsku v 10. století prý použil poustevník Poppo zázrak blízký ordálu k obrácení krále Haralda Modrozuba na křesťanství: vyjmul z pece rozžhavený kus železa a kousek ho poponesl, aniž by se popálil. Tak bylo rozhodnuto, čí Bůh je pravý.

Ztrestej muže, co mě bije!

Prakticky na celém světě bylo používáno několik hlavních druhů ordálů: vodou, ohněm, přísahou, chlebem a soubojem. U nás samozřejmě také, jen s drobnými úpravami. První zmínky o ordálech se tu objevily v dekretech Břetislava I. z roku 1039; v té době však byly zjevně dávno „zaběhnuté“. V pozici jakýchsi svědků a rozhodčích se ordálů účastnili kněží: ti pak také soudu (knížeti) oficiálně sdělovali výsledek.

Za pozastavení určitě stojí v té době pokrokový a záhy poté opuštěný zvykový paragraf, podle nějž se v případě cizoložství mohla česká žena hájit tím, že jí „manžel lásku neoplácí stejnou láskou, bije ji ukrutně a trýzní“. Boží soud poté rozhodl, kdo z manželů má pravdu. Ten prohravší byl obvykle vyhnán z města.

V našich končinách zřejmě nejpoužívanější byl „ordál studenou vodou“. Svázaný podezřelý při něm byl „metán na vodu“. Pokud se potopil, voda ho přijala jako čistého, byl tedy nevinný a měl být rychle zachráněn. Když zůstal plavat na hladině, voda ho vyvrhla – byl vinen. Trochu trapně se asi museli diváci cítit, když se potopený člověk utopil: důkazem jeho neviny tak byla jeho smrt. (Většina ordálů vychází z předkřesťanského přesvědčení, že příroda a živly jsou čisté a dokážou rozeznat nevinného člověka.)

V jiné verzi vodního ordálu spolu museli žalobce a žalovaný přejít nebezpečný brod – pokud někdo z nich zahynul, bylo jasno.

Častější ale u nás bylo házení do vody – možná proto, že šlo o úkon jednodušší. Jeho provádění bylo přímo předepsáno v Knize Rožmberské a dalších „zákonících“ jednotlivých panství. Sloužilo jako rozhodující soudní prostředek nejen při nejasných loupežích, ale i v případech lichvy, za niž bylo tehdy ještě považováno i braní jakýchkoliv úroků.

Méně často se v Čechách používal ordál horké vody. Zachovala se ale zmínka o soudu, při němž musel žalovaný „do vroucí vody ruku až po loket strčit“.

Rytiri-Pixmac000078907463.jpg
O „spravedlnosti“ často rozhodly souboje.

Dobrého (žhavé železo) nepálí

To už častější byly ordály ohněm. Buď chození po řeřavých uhlících, nebo držení rozžhavené sekery (meče apod.) v ruce či metoda u nás nejoblíbenější – chůze přes dvanáct rozžhavených radlic. Asi nejznámější je takto provedený „soud“ s atentátníky na knížete Soběslava I. Případ se stal v roce 1130 a neúspěšné útočníky s popálenýma nohama čekalo kromě tradičního vypichování očí i lámání kolem nebo čtvrcení. Z té doby prý pochází dodnes používané rčení „dobrého nepálí“.

Později ale bylo běžnější při přísaze položit dva prsty na „světle rozžžené železo“. Kdo vydržel déle, ten měl pravdu. Ve 14. století tak třeba jakýsi Jura získal kobylu, o niž se soudil s nějakým Bělovským z Kelče. Bělovský byl zřejmě citlivka. „Položa prsty na železo, strašně zařval a usmykl,“ stojí psáno. To Jura držel, až se mu „z prstů kuřilo“. A kobyla byla jeho.

U ordálů horké vody i žhavého železa kupodivu často záleželo také na síle organismu obviněného. Ihned po spálení ruky mu totiž byla končetina soudními úředníky zavázána a obvazy zapečetěny. Sejmuly se za tři dny. Když se rány pod nimi hojily uspokojivě, byl obžalovaný nevinen. Běda ale, jestli se zanítily!

Král proti králi. Kdyby se nebáli.

■ Fyzický souboj prezidentů si dnes dovedeme představit spíš jako klaunský výstup (jako zbraně by se použily jitrnice a láhve pálenky?). V raném středověku byly ale boje hlav znepřátelených vojsk běžné. A později se o nich aspoň dost často mluvilo.

Prvním a nejslavnějším takovým duelem bylo utkání knížete Václava (později svatořečeného) a vzbouřeného knížete Kouřimského. Kouřimský měl prý při něm vidění, že Václavovi září na čele zlatý kříž. Proto „odhodil daleko zbraň a padl mu k nohám“. Václav mu vzpouru odpustil.

V roce 1244 vyzval vévoda Fridrich Rakouský na souboj českého krále Václava I.
Ten souhlasil, muži se měli bít na moravské Šacké hoře. Fridrich se ale nakonec zalekl a před bojem prchl.

V roce 1345 polský král Kazimír vyzval na souboj tehdy už zcela slepého Jana Lucemburského. Dost „chucpe“, že? Naštěstí král Jan věc vyřešil s elegantní noblesou: napsal Kazimírovi, ať se také nechá oslepit, aby mohli bojovat za stejných podmínek.

Ještě v roce 1470 nabídl Jiří z Poděbrad souboj uherskému králi Matyášovi Korvínovi, aby předešel „ničení země“. Matyáš ale odmítl.

Vrah se musí zadusit

Našemu obžernému věku by možná přišel k chuti další typ ordálů: polykání velkého kusu suchého pokrmu. V daleké Arábii musel podezřelý pozřít velkou hrst suché neloupané rýže. V našem prostředí šlo obvykle o kus tvrdého chleba, někdy vylepšený tvrdým sýrem. Kousat se nesmělo – jen polykat. Občas se někdo udávil, pak byla věc jasná. Ovšem i jen samotné polykání s potížemi se už pokládalo za projev viny. Nervozita spojená s nedostatkem slin v ústech mohla být fatální.

Některé ordály naopak působí až dětinsky. Třeba ordál křížem – žalovaný a žalobce roztáhli ruce do kříže, postavili se proti sobě a stáli. Prohrál ten, kdo první zemdleně spustil paže. Život a smrt závisely na síle rukou. V jiné verzi zas dva lidé, kteří byli ve při, stáli každý na jedné noze. Kdo první použil druhou, ztratil vše.

Často se praktikovalo dotýkání oběti prsty podezřelého. Když přitom začaly rány mrtvého krvácet, bylo vymalováno.

Snadné se jeví být ordálové přísahy. Jenomže – kromě nařčeného při nich muselo přísahat několik (obvykle šest) dalších osob. Samotná přísaha pak byla dlouhá a složitá, spojená s řadou úkroků, úklon, pokleků apod. Když jediný přísahající v tomto „divadle života a smrti“ něco popletl, byl konec. Tento ordál byl záměrně tak složitý, aby ho prostí rytíři středověku – navíc ve stresu – bez pomoci shůry nedokázali zvládnout.

Poněkud opovrhován byl ordál losem. To ale neprávem – vyšší síla se zde mohla projevit stejně dobře jako u jiných ordálů; navíc se správným otočením letu losu musela mít daleko méně práce než třeba s topícím se cvalíkem.

Hlava mezi chodidly

Oblíbeným způsobem řešení sporů mezi šlechtici byl „soudní souboj“. To se soupeři zakutí do železa sešli před soudem a tak dlouho do sebe bušili, dokud jeden nepadl. Čímž byla vyjevena pravda. U nás se tento způsob poprvé popisuje na konci 12. století a podotýká se, že šlechta při něm bojovala meči, zatímco „sprostní lidé“ jen holemi a malými štítky.

Vítěz – tedy ten, kdo znehybnil protivníka – mu pak směl useknout hlavu. Následně ji vložil mezi chodidla mrtvoly a dal na ni „dva peníze ofěry“. Všechny výsledky takových soubojů byly pečlivě zapisovány zeměpanskými úřady. Obvykle totiž znamenaly konec mnohaletých vendett.

V soubojích se mohly s muži dokonce utkat i ženy – samozřejmě když byly dost urozené. A že staří Čechové bývali gentlemani, vymysleli fintu, jak vyrovnat hendikep slabší síly některých dam. Jejich soupeř musel totiž při souboji stát po pás zakopaný v jámě. Pokud se ženy na boj ani tak necítily, mohly si vyvolit kohokoliv za svého „zplnomocněnce“.

Při SOUBOJÍCH žen a mužů musel muž stát po pás hluboko v jámě.

Církev zhruba od 13. století začala proti ordálům silně brojit. Její autoritu totiž podrývaly hned dvakrát. Zaprvé se často stávalo, že prokázaný vrah (zloděj) při ordálu díky svým fyzickým dispozicím zvítězil a odešel od soudu volný. Zadruhé si pak kněží stále víc uvědomovali, že není vhodné, aby kdejaký obejda kvůli hospodské rvačce úkoloval pánaboha, ať ho jde sofort rozsoudit. Říkalo se tomu „nevhodné vynucování zázraků“.

A tak ordály byly zakazovány a potlačovány, byť obvykle bez úspěchu, protože lidé nechtěli přijít o divadlo, jež jim poskytovaly. V roce 1215 sice Čtvrtý lateránský koncil zakázal účast kněží při ordálech – jejich oblibu tím však oslabil jen mírně. Zákaz zkusil i Karel IV., ale jeho Maiestas Carolina pro odpor šlechty spadly pod stůl. Naopak inkvizice a čarodějnické procesy později význam ordálů dočasně posílily. Uchovaly se až do doby Marie Terezie, která je v roce 1776 postavila zcela mimo zákon. Ale v podobě soubojů stejně přežily až do konce c. k. monarchie.

Ordál utržení od šibenice

Kromě rozšířených a tradičních ordálů existovala ještě i řada jejich drobnějších či místních variant. Za ordál dokonce prohlásila vídeňská městská rada ve 14. století to, že všechny Židy z města posadila na čluny bez vesel a poslala je po rozvodněném Dunaji. Bůh prý rozhodne, co s nimi bude.

Jinde zas třeba podezřelý musel ulehnout na umrlčí máry, kde před ním ležela jeho údajná oběť. Pokud by byl vrahem, měl zemřít. Anebo po zvláštní přísaze přijímal hostii: věřilo se, že viník se jí musí okamžitě udusit.

Svým způsobem ordály byly zvyklosti spojené s popravami – pokud se utrhl provaz na šibenici anebo se kat netrefil do šíje odsouzence, chápalo se to jako „pardon shůry“.

Nakonec – i když si v nejistotě hodíme korunou, je to vlastně jakýsi miniordálek…

Rozzhavene-uhli.jpg
Ivo Bartík
Pixmac.cz
Téma: 
Zajímavosti
Bože, vynes ordál!
Číslo 4/2013
||

Informace pro předplatitele

Vytisněte si dárkový poukaz:

Darkovy-poukaz.pdf

Bližší informace a objednání předplatného Mojí země:

Tištěná verze

SEND předplatné Praha
Tel.: +420 225 985 225
www.send.cz

Elektronická verze

AlzaMedia
www.alza.cz

Ediční plán 2018

1/2018 vychází 1. února
2/2018 vychází 5. dubna
3/2018 vychází 7. června
4/2018 vychází 2. srpna
5/2018 vychází 4. října
6/2018 vychází 6. prosince

Ediční plán 2019

1/2019 vychází 7. února
2/2019 vychází 4. dubna
3/2019 vychází 6. června
4/2019 vychází 1. srpna
5/2019 vychází 3. října
6/2019 vychází 5. prosince

Inzerce v časopise

Magazín Moje země nabízí řadu příležitostí k propagaci služeb, zboží, k prezentaci záměrů nebo image vaší společnosti. Prostředky jsou standardní inzertní plochy, sponzoring rubrik, PR články a aktivity. Reklama v časopisu Moje země je přiměřená a vstřícná nejen k zadavateli, ale i čtenáři a tím i pozitivně vnímaná a účinná.

Podmínky inzerce zde.

PARAMETRY
Náklad 12 tisíc výtisků, z toho 5 500 předplatitelů
Rozsah 96 stran + 4 strany obálky
Formát 175 × 255 mm
Čtenost 50 tisíc za číslo, 110 tisíc za delší období
Struktura 58 % ženy, 42 % muži
středoškolské vzdělání 46 %
vysokoškolské vzdělání 31 %
Periodicita dvouměsíčník
Cena výtisku 49 Kč, předplatitelé 39 Kč
Roční předplatné 234 Kč
Distribuce prodejní místa PNS po celé ČR
FORMÁTY INZERCE
Form-inz-01.png
Form-inz-02.png
INZERCE V RUBRICE REGION
Form-inz-03.png

Ediční plán 2018

1/2018 vychází 1. února
2/2018 vychází 5. dubna
3/2018 vychází 7. června
4/2018 vychází 2. srpna
5/2018 vychází 4. října
6/2018 vychází 6. prosince

Inzerce na webových stránkách časopisu

banner A šířka 981 px, výška 196 px
banner B šířka 239 px, výška 410 px

Vydavatel

MOJE ZEMĚ ČESKO s. r. o.
Gromešova 769/4, 621 00 Brno
Tel.: +420 532 193 011
www.mojezeme.cz
GPS: 49°15'3.933"N, 16°35'21.374"E


DIČ: CZ29364426
IČO: 29364426

Registr: Krajský obchodní soud v Brně
16.7.2012, oddíl C, vložka 75575
Šéfredaktorka
Kobzova
Martina Kobzová
Tel.: +420 728 726 068
E-mail: kobzova@mojezeme.cz
Marketing manažer
a obrazový redaktor

Redakce
Radosta
Pavel Radosta
E-mail: radosta@mojezeme.cz
Bartik.jpg
Ivo Bartík
Produkce Vedoucí inzertního oddělení
Rudolecka
Drahomíra Jindrová
Tel.: +420 532 193 030
Mob.: +420 723 129 935
E-mail: rudolecka@mojezeme.cz
Kobza.jpg
Pavel Kobza
Tel.: +420 532 193 032
E-mail: kobza@mojezeme.cz