
Jako v pohádce o Šípkové Růžence. Vyděšený zajíc strnul ve spárech orla. Zuřivý medvěd se zastavil v útoku a nehnutě zírá skleněným okem skrz protější zeď. Ke skoku vzepjatý muflon se už už chystá prorazit svými rohy dveře vitríny. Nepohne se ale ani o milimetr. Stejně jako ostatní exponáty. Žádná pohádka. To jen savci, ptáci, plazi a drobná havěť žije v depozitářích muzeí, hradů, zámků a sbírek svůj
život
po životě




Depozitáře. Místa „aktivního odpočinku“ preparovaných, v tomto případě zoologických exponátů našich muzeí, památkových objektů, soukromých sbírek. Aktivního proto, že v depozitářích preparáty (neříkejme vycpaniny) jen sladce nespí, ale slouží přírodovědcům v jejich poznávání, bádání a dokumentaci. Často exotická fauna se dostala do sbírek „díky“ vášnivým lovcům, hospodárným zoologickým zahradám nebo výměnou za domácí a nám dostupnější druhy.

Aby život neživých exponátů byl co nejdelší, měly by být depozitáře speciálně vybaveny. Ale jako vše zbytné, tedy to, co neslouží přímo ke zvolení do poslanecké sněmovny, i přírodovědné sbírky bojují s nedostatkem peněz na provoz a údržbu exponátů. A tak počet a stav nehybných reprezentantů živočišné říše je vždy kompromisem mezi žádoucím a možným. Své by o tom mohl vyprávět Emil Holub, jehož unikátní sbírka, nashromážděná za vyčerpávajících, obětavých a ve své době výjimečných výprav, skončila rozstrkána po nadšeneckých spolcích a na půdách venkovských škol. ■


Číslo 6/2013