David-Vavra-a-Radovan-Lipus.jpg

Pro příští ročník našeho časopisu jsme připravili cyklus po stopách pozoruhodného dokumentu České televize Šumná města. Originální komentář architektury českých měst byl dílem scenáristy Radovana Lipuse a spoluautora i průvodce pořadem Davida Vávry. Požádali jsme proto oba protagonisty o rozhovor a od příštího čísla časopisu Moje země se můžete těšit na jejich

šumný pohled
na šumnou zemi

Radovan-Lipus.jpg
Režisér a scenárista Radovan Lipus.

Šumných měst bylo celkem natočeno 66 dílů. Je to pro vás definitivně uzavřený cyklus?

DV: Nikdy se nemá říkat nikdy. Ale v této podobě zřejmě ano. Zajímavé je, že mělo vzniknout jedno město, a to Ostrava. Pak vznikla další dvě – Opava a Olomouc, a potom teprve dalších dvanáct, dalších třicet a dále se to nabalovalo.

RL: V této podobě a v této formě se už k žádnému městu nebo architektovi nevrátíme, i když v Šumných stopách se protínáme s osudy a příběhy architektů, jako byli Leo Kalda nebo Max Czeike, a tak se vlastně vracíme po svých vlastních stopách například do Nového Jičína, Valašského Meziříčí nebo do Nymburku za Bedřichem Feuersteinem. Ale Šumná města v podobě, jaká byla, jsou uzavřený cyklus.

Kde vznikl impulz pro Šumné stopy? Přirozeně jste navázali na Šumná města?

DV: Už když probíhala Šumná města, měl jsem tuto ideu a pocit dluhu vůči architektům v zahraničí více než vůči samotné architektuře dvacátého století. To, že se má chránit architektura industriální a funkcionalistická, o které vznikala Šumná města, to tady už za těch dvacet let je trend, vešlo do povědomí, že tyto domy jsou kvalitní a je módní je udržovat. Společnost, ne naší zásluhou, si je našla a zatraktivnila, stará se, rekonstruuje a vycházejí sborníky o moderní architektuře.

RL: Ano, cítili jsme dluh vůči našim lidem, kteří se prosadili v zahraničí, uspěli tam a naše povědomí o nich je malé. Pokud to nejsou hokejisti nebo výrobci semtexu či skla, neznáme je.

Jak konkrétně vznikají scénáře jednotlivých Šumných měst či stop?

RL: Na začátku byla vize jednoho dokumentu o Ostravě, s tím, že jsem ani nevěděl, že David bude jeho součástí. Ve scénáři byl prostě jen panáček s kloboukem – architekt, který provází a vypráví příhody. Teprve postupně se vše zaostřilo na toto obsazení, které vydrželo 66 dílů. Ale pak jsme si to rozdělili a každý psal jedno město. Jeden byl garantem a scenáristou, a ten druhý zase takovým dramaturgem, oponentem, polemikem a zpochybňovačem. Kdo psal scénář, jel nejdříve do města na autorské obhlídky, zkontaktoval odborného spolupracovníka či poradce, protože bez těch by to nebylo možné. A samozřejmě jsme si to dělili podle toho, kdo jaká města již znal a měl k nim vztah. Ale ani to nebylo pravidlem, David dělal například Zlín, zatímco já Pardubice.

DV: Stejným způsobem teď vznikají i Šumné stopy. Máme tušení o městech a místech, odborníci v Čechách nás dovedou na třetinu věcí, které neznáme, ale až víceméně na místě objevujeme osobnosti architektů v kontextu dané země. Nejsou to pak otázky hranic české architektury, ale zahrnujeme tam i stav architektury a kultury té země.

Praha je někdy nuda, ale takový Most, to je výzva.

RL: Místní poradci jsou vždycky klíčoví, většinou jsou to lidé, kteří v té dané zemi žijí nebo se místní architektuře věnují. Bez pomoci a podpory Ministerstva zahraničí, ambasád a českých center bychom byli ztraceni. Řada věcí se objeví až v průběhu obhlídek. Například díky Heleně Čapkové jsme takto objevili neznámé stojící budovy od Bedřicha Feuersteina v Yokohamě, o kterých nevěděli japonští ani evropští kunsthistorici. Díky dobrým kontaktům Heleny Čapkové jsme toto mohli natočit jako první.

DV: Jedná se o silný architektonický unikát a nás stále zaráží, že tito čeští architekti působící v zahraničí se neobjevují v našich učebnicích o architektuře, i když jejich význam je mnohdy srovnatelný počtem budov i jejich kvalitou.

RL: A také co se týče významu těch budov. Jsou to skutečně významné realizace – ministerstva, banky, divadla, parlament – třeba v Chorvatsku je parlament dílem českého rodáka Leo Kaldy. Jsou to zásadní stavby, ale tato jména v kontextu dějin české architektury vůbec nefigurují. Myslíme si, že je to špatně.

David-Vavra.jpg
Architekt a herec David Vávra.

Jaké byly osudy těchto lidí? Byli čeští architekti tak známí a vyhlášení, že si konkrétně je ze zahraničí zvali, nebo to byly spíše individuální lidské osudy, které je zavály?

RL: Každý příběh je jiný, jedinečný a odlišný. Jiný je příběh Antonína Raymonda, jiný je příběh Jana Vladimíra Hráského ve Slovinsku. Jestli je těm lidem ale něco společného, tak jejich kvalitní vzdělání na pražských nebo vídeňských technikách, vytrvalost, pracovitost a veliká schopnost adaptace a porozumění místním podmínkám. Protože jinak by se těžko dostali k tak velkým realizacím. Jsou to příběhy schopnosti jedinců se prosadit.

DV: A také to byla mimořádná historická šance. Je to srovnatelné třeba s Afrikou, se zemí, která se chce integrovat v rámci nového celku. Toto byla situace, kdy se emancipovaly slovanské země na Balkáně. Neměli vlastní inteligenci a Češi tam přicházeli zakládat zdravotnictví, historii, školství, kartografii, ale i stavebnictví, a protože tu byla dobrá jazyková příbuznost – nechtěli zvát Maďary a Rakušany, k těm měli určitý odstup, a Čechy byly nejvíce rozvinutou zemí z Rakouska-Uherska. Dokonce kopírovali české spolky i s názvy – vznikla tam Beseda a Sokol. V tom tedy byla ta velká šance. Málokterý architekt dostane ve 26 letech tak velkou zakázku, jako jsou „mýtotvorné“ stavby – například Karel Pařík dostával obrovské zakázky a v podstatě udělal tvář novodobého Sarajeva.

RL: Co říká David, je důležité a platí to nejen v případě slovanských zemí. Vznik nového státního celku a budování nové podoby státu se týká i Japonska, které se otevíralo světu a kam přišli Jan Letzel, Antonín Reymond, Jan Josef Švagr či Bedřich Feuerstein. Toto se týká i Izraele, který vzniká jako nový státní útvar v moderních dějinách, nebo Argentiny a Brazílie.

DV: Ano, byly to historické přelomy. A možná to je i dar našeho středoevropského prostoru, že umíme pracovat s cizím vlivem. Italové k nám například přivezli renesanci, ta zde zdomácněla a dostala zvláštní podobu. S vlivy dokážeme pracovat tvůrčím způsobem, a proto Karel Pařík spolu s touto generací architektů vytvořili bosenský styl, kdy spojili určitý vídeňský pohled na modernismus s východní dekorací a dokázali to spojit do architektury, se kterou se místní obyvatelé ztotožnili. A to do té míry, že po několika válkách, kdy tyto domy byly zničeny, zvláště v té poslední v devadesátých letech, obnovili Paříkovy projekty, třebaže někdy zbyly jen obvodové stěny.

RL: Samozřejmě tam byla i velká technologická zručnost a dovednost. Antonín Reymond vedle Franka Loyda Wrighta a Le Corbusiera učil Japonce pracovat s betonem a v mnoha směrech Corbusiera předběhl. Taktéž Jan Letzel se svým železobetonovým vyzdívaným skeletem. Byly to zcela nové technologické postupy, které v architektuře přinášeli a byli na to dobře připraveni.

David-a-Radovan-ruce.jpg
Důkaz o rodinném založení obou pánů.

Zatím jste navštívili Bosnu a Hercegovinu, Japonsko, Slovinsko, Bulharsko, Izrael, Chorvatsko, Argentinu… Jaké další končiny vás ještě čekají?

DV: Máme udělané obhlídky na Brazílii. Fenomén politického rozhodnutí o založení hlavního města Brasília je zajímavý především podílem, který na něm měl prezident Juscelino de Oliveira Kubitschek, jehož předkové pocházeli z jižních Čech. Příští rok plánujeme Rumunsko a pak uvidíme, co nám Česká televize a naše zdraví dovolí.

RL: Na rozdíl od Šumných měst jsou Šumné stopy opravdu víceméně biografií a většinou se snaží sledovat osud jednoho architekta a v některých případech se zabývají i skupinou architektů či oblastí. Naším cílem je ale zabývat se osobnostmi architektů a jejich příběhy.

Vyjdou Šumné stopy podobně jako města knižně?

DV: Je to v plenkách, ale snad by měla kniha vzniknout.

RL: Já myslím, že když je něco v plenkách, tak už se to narodilo, ale tady je to ještě před porodem.

DV: Možná jsme v té krásné fázi početí…, abyste si pak mohli počíst.

Stihnete sledovat také architekturu současnou?

RL: David to má v profesi a já dělám oponenta na různých diplomových a disertačních pracích na katedře architektury. Sleduji také architektonickou scénu, účastním se různých akcí a snažím se kontakt s oborem udržovat. Architekturu mám rád, a kdyby to tak nebylo, nejsou Šumná města ani Šumné stopy.

DV: S architekturou jsem v každodenním psychickém a fyzickém kontaktu.

David-Vavra-a-Radovan-Lipus-z-nataceni.jpg
Fotografie z natáčení televizního cyklu Šumná města.

Oba jste nadmíru činorodí, jaké jsou vaše další projekty a aktivity, kterým se věnujete?

RL: Tak především jsou to naše rodiny, to jsou naše celoživotní projekty, ty nejdůležitější a nejnáročnější. David má čtyři děti a já tři, takže jsme nad průměrem standardní české rodiny. Intenzivně se věnuji divadlu, režíruji na pražských Vinohradech a teď nedávno také v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, chystám také představení ve Viole. Vydali jsme knížku pro děti o Smutné továrně, kterou jsem napsal a David Vávra s Veronikou Podzimkovou ilustrovali.

DV: Zajímavý projekt, na kterém jsem se podílel a který stál hodně úsilí, byla přestavba továrny v Hradci Králové na městskou knihovnu. Je to prostor, který svou volností a dostatkem místa začíná fungovat, jak jsme nikdy nečekali. Zůstaly tam například velké koridory, o které se umělci sami hlásí jako o výstavní prostory. Pro děti jsme v dětské části vytvořili malírnu, kde je takový nápor, že i samotní rodiče chtějí malovat, tedy uvažujeme o zřízení další malírny na střeše. Jsou tam dva malé přednáškové sály pro dvacet lidí, kde každý den je nějaká přednáška. V prostoru původně určeném pro zcela něco jiného je teď výstavní síň, divadelní sál, kavárna, hudební, dětská a dospělá část.

Když už máte možnost v rámci České republiky někam jet nepracovně, které je to vaše místo?

DV: Já naopak nevím, které místo není to moje. Vztah si člověk najde i k takovým méně harmonickým místům, jako je například Most, kde nám ukradli vůz i s mými botami a já ho celý prochodil v papučích a ponožkách. Praha je někdy hrozná nuda, protože zde je všechno již dané, ale Most, to je výzva. Být mladý, tak jdu do toho.

RL: Těžko se hledá místo, které má člověk více rád než ta jiná. Mám kořeny na Těšínsku, takže tam, pak je to Ostrava, kde jsem prožil 18 let, mám také inklinaci k Uherskému Hradišti a Litomyšli, to jsou takové mé pozdní lásky.

Jitka Taussiková
Pavel Radosta
Michael Míček
Téma: 
Lidé
Šumný pohled na šumnou zemi
Číslo 6/2013
||

Informace pro předplatitele

Vytisněte si dárkový poukaz:

Darkovy-poukaz.pdf

Bližší informace a objednání předplatného Mojí země:

Tištěná verze

SEND předplatné Praha
Tel.: +420 225 985 225
www.send.cz

Elektronická verze

AlzaMedia
www.alza.cz

Ediční plán 2018

1/2018 vychází 1. února
2/2018 vychází 5. dubna
3/2018 vychází 7. června
4/2018 vychází 2. srpna
5/2018 vychází 4. října
6/2018 vychází 6. prosince

Ediční plán 2019

1/2019 vychází 7. února
2/2019 vychází 4. dubna
3/2019 vychází 6. června
4/2019 vychází 1. srpna
5/2019 vychází 3. října
6/2019 vychází 5. prosince

Inzerce v časopise

Magazín Moje země nabízí řadu příležitostí k propagaci služeb, zboží, k prezentaci záměrů nebo image vaší společnosti. Prostředky jsou standardní inzertní plochy, sponzoring rubrik, PR články a aktivity. Reklama v časopisu Moje země je přiměřená a vstřícná nejen k zadavateli, ale i čtenáři a tím i pozitivně vnímaná a účinná.

Podmínky inzerce zde.

PARAMETRY
Náklad 12 tisíc výtisků, z toho 5 500 předplatitelů
Rozsah 96 stran + 4 strany obálky
Formát 175 × 255 mm
Čtenost 50 tisíc za číslo, 110 tisíc za delší období
Struktura 58 % ženy, 42 % muži
středoškolské vzdělání 46 %
vysokoškolské vzdělání 31 %
Periodicita dvouměsíčník
Cena výtisku 49 Kč, předplatitelé 39 Kč
Roční předplatné 234 Kč
Distribuce prodejní místa PNS po celé ČR
FORMÁTY INZERCE
Form-inz-01.png
Form-inz-02.png
INZERCE V RUBRICE REGION
Form-inz-03.png

Ediční plán 2018

1/2018 vychází 1. února
2/2018 vychází 5. dubna
3/2018 vychází 7. června
4/2018 vychází 2. srpna
5/2018 vychází 4. října
6/2018 vychází 6. prosince

Inzerce na webových stránkách časopisu

banner A šířka 981 px, výška 196 px
banner B šířka 239 px, výška 410 px

Vydavatel

MOJE ZEMĚ ČESKO s. r. o.
Gromešova 769/4, 621 00 Brno
Tel.: +420 532 193 011
www.mojezeme.cz
GPS: 49°15'3.933"N, 16°35'21.374"E


DIČ: CZ29364426
IČO: 29364426

Registr: Krajský obchodní soud v Brně
16.7.2012, oddíl C, vložka 75575
Šéfredaktorka
Kobzova
Martina Kobzová
Tel.: +420 728 726 068
E-mail: kobzova@mojezeme.cz
Marketing manažer
a obrazový redaktor

Redakce
Radosta
Pavel Radosta
E-mail: radosta@mojezeme.cz
Bartik.jpg
Ivo Bartík
Produkce Vedoucí inzertního oddělení
Rudolecka
Drahomíra Jindrová
Tel.: +420 532 193 030
Mob.: +420 723 129 935
E-mail: rudolecka@mojezeme.cz
Kobza.jpg
Pavel Kobza
Tel.: +420 532 193 032
E-mail: kobza@mojezeme.cz
 

AKTUALITY
A

22. 7. 2018

24.–25. srpna 2018

22. 7. 2018

Komentované prohlídky:
duben–říjen 2018

22. 7. 2018

Pojízdná replika vlaku čs. legionářů

Stránky